Mé básně

Kdo svrhl druha v propast temnou, za něj se modlím – Bůh jej suď; kdo zradil lásku, byť jen jednou, ten však na věky proklet buď! (září 1993)

Líbal jsem Tě jen jedenkrát, tehdy jsi zrovna svátek měla. Tvé rty mi řekly, že jsem mlád a že mě vábí dívčí těla. Tvé rty jsou sladké na pohled a ještě sladší na líbání, hebké jak jabloňový květ, měkčí než tráva za svítání. Dotyk Tvých rtů já cítil jsem, (cejch horký a žhnoucí na rtech mých), jejich chuť vnímal celý den i v noci, kdy celý kraj už ztich'. Chtěl bych říct toto: nikdy snad já nezažil jsem sladší chvíli, když svoje rty jsem směl Tvým dát, když Tvé rty moje políbily. (leden 1994)

Jsi vždycky vítána u mých dveří, ráno a v poledne, i k večeři. Sednem si do tepla, zůstaň se mnou, necháme za okny tu noc temnou. Kam bys teď chodila? Den je krátký; ještě chci s Tebou být, vrať se zpátky. Stůj při mě, prosím Tě, je mi teď zle a kde klid hledat mám než u Tebe? Vždycky mě potěšíš svým úsměvem, Tvůj úsměv dokáže zkrášlit mi den. Vím – život těžký je, musím se bít, však Ty jsi kopí mé a Tys můj štít. (březen 1994)

Někdy mám dny nádherný. Pohodou jsou provoněné a k zážitkům zítřejším Tvoje přátelství mě žene. Někdy mám dny vážně psí (víš, to mi je hrozně zle). Vrčím, koušu ostatní, Tebe taky – nezlob se. Člověk těžko sám kříž nese. I když někdy neshodnem se, Tvá přítomnost nezebe. Držíš, když už nemám síly. Proto také v tuto chvíli píšu sonet pro Tebe. (květen 1995)

Měl by být pevný jako skála a moudrost starců měl by mít. Srdce skvělé jak katedrála a měl by umět dávat klid – – šlechetný a nebojácný jako rytíř z pověstí. S takovým bys mohla hledat svoje střípky ke štěstí. (březen 1996)

Zastav, kam ten spěch? Vždyť Ti podzim maluje zlatem po vlasech. Zimní svítání. Má tvář, ještě napůl v snách, k Tvé se naklání. Nech se nocí vést! Vždyť nám cestu ukáže bílé světlo hvězd. (konec 1997)

Krásná Klára vstává sama v chladná, šťastná, smavá rána. Snad má Klára rána ráda, ač zrána tak sama strádá. Michal míchat nemá chuť, on je trochu namíchnut. Kdo mu míchat poručí, hne mu míchou – a žlučí. (listopad 1997)

Tygře, tygře, zářící temným lesem do noci! Které oko nelidské zformovalo tělo tvé? Které nebe nebo dál, kde oheň tvých očí plál? Kdo na křídlech doletěl a ten oheň brát tam směl? Která paže, který um připjal svaly ke svalům? A když srdce začlo bít, čí ruka je mohla vzít? Čí kladivo? Která pec? Kdo zkul mozek nakonec? A kdo sevřel v ruce své jeho hrůzy strašlivé? Když hvězdy metaly střely a mraky dešti krvácely, kdo obdivoval dílo své? Byl to tvůrce beránka? Byl to on, kdo stvořil tě? Tygře, tygře, zářící temným lesem do noci! Které oko nelidské zformovalo tělo tvé? (1998?)

Podzim hraje všemi odstíny a do svých barev si stáhl duhu. Už není na obloze. Září teď mezi modříny a hromadami spadaného listí. Vítr nebe čistí. Už svítí modře, jen sem tam je ještě šedo nebo bílo. Slunce je světle červené jak šípky, které obarvilo. (???)

Vrtím se a nemůžu spát. V Tvé náruči usnu spíš. Ke mně pojď a nasyť můj hmat. Mám hlad, když mě nehladíš. (začátek 1999)

Jen člověk umí dělat chyby. Jen jemu Bůh dává sílu z jeho hříchů znovu vstát. A schopnost přijmout sama sebe. A také skálopevnou víru, že spravedlivý padne za den sedmkrát. (květen 2000)

Hledal jsem ve všem stvoření – – až jsem Tě našel v Tobě samé. Odkrýval jsem Tvé prameny a, plachý, trnul, co se stane. Z poznání někdy šel až strach. Pak mi však byla milost dána: v Tvé duši, v jejích hlubinách poznal jsem vzkazy svého Pána: Abych svůj obraz uviděl, nechal jej zrcadlit se v Tobě; aby Tvůj proud dal mému směr, nechal je přiblížit se k sobě. (říjen 2000)

Tvá láska dává naději, že přečkám to, že moje není. S Tebou mám sílu tázat se po smyslu svého utrpení. Z kdysi tisíckrát rozbitý v Tobě své střípky skládám k celku. Jsi můj rám, moje zrcadlo, má vrata chrámu z Wittenbergu. (leden 2001)

Krásné je vnímat Tvého srdce tep, vdechovat vůni ze Tvých vlasů. Krásnější v Tobě – kráse stvořené – poznávat nestvořenou krásu. (leden 2001)

Ještě Tě neznám, ale už vím, že nejsi jen sen daleký, že jednou přijdeš, vstoupíš do mě – patříme k sobě na věky. Ještě Tě neznám, ale už mám pod kůží chuť Tvých doteků, už v Tobě bije moje srdce. Patříme k sobě od věků. (říjen 2001)

Spoután žaly všeho světa jeho slunce okovy mi rozbíjí Z vody jsem Omývám vesmír prostupuje mnou jak strunou zvuk jak tělem bolest jak tělem slast Jsem verše psané do závěje jsem zimní ráno, které hřeje duhový oblouk v předsíni domácí skřítek za skříní večerní píseň zvonů návraty z dálek domů hovory pod hvězdami stýskání že jsme sami Chceš ve mně hledat? Probírat se tím co do klubíčka stočené spí nebo si zoufá zpívá hraje...? Hledej Najdeš vše co jen si přeješ Třeba i celé své štěstí Je ve mně (jako všechno) už od počátku světa (listopad 2001)

Klidem, když jsi unavená Tvrzí, když jdeš po kolena v starostech a hledáš skrýš Mlčením, když chceš být tiše Zábradlím, když máš strach z výšek Berlou, když se potácíš Nocí, když Ti klesnou víčka Svěží trávou, která hýčká Tvá bolavá chodidla Horký čaj, když je Ti zima a venku kvílí meluzína nebo když jsi nastydlá Abys mluvit nemusela chci být moudrost, která ví A hledat s Tebou v našich duších chuť Božího království (2006)

Vnímal jsem v Tobě krásu, Lucie, když hlídalas mou malou dcerku: tolik, že krásu, která v Tobě je zhmotňuješ do podoby šperků – anebo vyzpíváš ji s kytarou. Když děláš něco v prospěch maličkých, nic za to nechceš. Je Ti odměnou jen jejich štěstí, radost, jejich smích. A tak, když uviděl jsem zas dovádět děti na Tvém klíně, spatřil jsem ve Tvých očích jas jak po jiskrném pěkném víně. Jsem moc rád, že jsi, Lucko. Chci Ti říct: vzbuzuješ ve mně něžné city. Já chtěl bych sestru nebo dceru mít takovou přesně, jako jsi Ty. (srpen 2009)