Půlnoční

Na co myslí zapomenutý básník z venkova
v úvahách o volném pádu v sedmém patře nájemného domu?
Na malichernou netečnost oranžových poštovních schránek
Na vykřičené reklamy a přeplněné sudy nečasu
Z pootevřených úst padají poslední nadýchnuté verše
do vypůjčených kapesníků dívek které potom ztrácí
Vzpomíná na mámu na deště v polích
na dech jarních zmatků a na zrající těla žen v dlaních
Vzpomíná na nedospaná rána
probděná ve zlacených dveřích Imaginace
Je jako obraz nakloněný z rámu
Za staženými roletami nedočkavě svítá
Ubrání se pokušení poslední zapálené cigarety
rozhodí ruce do posledních tónů půlnoční operety
Nachýlený do hloubky vykřikne - Ach
A nebe na něj donekonečna padá

Téma povznesení a pádu spolu souvisí-jedno bez druhého ztrácí svůj opojný smysl. Dodnes se mi vracejí sny, ve kterých se propadám, a není to jenom úzkostný pocit. Pád očišťuje, vzdaluje všednosti, ale musí jednou skončit. Zkoušel jsem jej prodloužit donekonečna, alespoň na chvíli. Pocit pádu je archetypální, andělé padají na zem za trest. Fascinuje mě pád vzhůru. Toulal jsem se nočními ulicemi, vzhlížel k rozsvíceným oknům a počítal, kolik básníků ještě nespí. Styděl jsem se přihlásit se k nim, tak jsem se schoval za bezvýznamného venkovana. Trochu zbabělá autostylizace, už tehdy jsem se za ni styděl, a nerad se k ní vracím.