Bílá stížnost

Osud jí přál - genetika řekla ne
geniální narkomanka - místo krve LSD
Láska prý prochází žaludkem
štěstí se koulí ze strání
Reprezentativní blondýnka
vypadla z obálky prvního vydání
Živí se jako ocúny
jedovatými šťávami podzimu
Vybírá se mezi všemi
a vzdá se - zdá se - prvnímu
Bojím se co se z ní stane
až skončí mezinárodní rok dítěte
Nic nic po naší lásce nezůstane
jen mastný flek mrtvolka klíštěte
A noc je tak hebká
jako závoj z nic
Pošťák na rohu čeká
až vrátí polibky z cizokrajných pohlednic
Všichni kdo jí ublížili
byli nakonec moji kamarádi
Je jim vděčná že s ní chvíli vůbec žili
a že ji obelhali jak ji mají rádi
Hledala ideálního milence
s touhou splynout s koloběhem vody v přírodě
Sotva ho našla tak se jí rozplynul
- ohýnek v pěně hasicího přístroje
Skončí v domově důchodců
s natáčkami ve vlasech
Umocněná životem na entou
jak stížnost psaná bílou křídou
po bílých zdech

1979

Jediná píseň, kterou jsem nechtě ublížil. Bytost blízká mi volala: "Co sis to dovolil, takhle prodávat moje neštěstí" - práskla nočním telefonem. Došlo mi, že se v textu poznala. Přísahal jsem, že je to od začátku do konce vymyšlené, že jsem si jako scénárista vymodeloval trpký osud, ale kdoví... Profesor Vávra nám sugeroval, že režiséři nikdy nejsou zcela morální. V koutku duše pozorují své bližní jako potenciální postavy. Pohrdal jsem jeho postřehem, protože úžasně shazoval tajemství tvorby. Mnohokrát jsem se pak přistihl při nakukování do duší. Tehdy mi to ještě nedošlo.