Czestina Noviho bookmarky Něco pro zasmání či zamyšlení

O povaze hvězd

Bylo, nebylo, za devatero megaparseky žila jedna malá hvězdička a přestože o ní někteří (těmto zvláštním tvorům parazitujícím v jejím teple a světle - zvláště pokud se zajímají o hvězdičky - budeme říkat astronomové) tvrdili, že je jen takový průměrný žlutý trpaslík, kterých jsou kolem tucty, byla překrásná... Až z ní oči přecházely. Této hvězdičce budeme říkat Slunce.

Kousek odtud, jen co by malým dalekohledem dohlédl, na druhém konci galaxie, se předváděla její mnohokrát větší, ale velmi závistivá a parádivá příbuzná. Byla dokonce tak rozhazovačná, že ačkoli měla na začátku mnohem více energie, dokázala ji rozfofrovat opravdu za chvilku, jen za několik miliónů let. Nebylo jich sice zas tak málo, ale v porovnání se Sluncem byl její život (astronomové by řekli: pobyt na hlavní posloupnosti Hertzsprungova-Russellova diagramu) opravdu krátký.

Jak tak na nedostatek energie hubla a stále více si utahovala opasek, postupně se rozpalovala do stále většího žáru, a několikrát v ní vzplála jiskřička naděje. Žádná rekvalifikace jí však na dlouho nepomohla. Tato hvězda tak vystřídala různé možnosti obživy, dokonce i takové, na které by slušná hvězdička ani nepomyslila.

Tak se stalo, že i přes své mládí najednou patřila do starého železa, tedy ona v té době vlastně už z velké části byla ze starého železa. Přestala si věřit a stále více a více se uzavírala sama do sebe. Tak se stále smršťovala a jak roku 1931 předpověděl S. Chandrasekhar, nic už nemohlo zabránit jejímu pádu a zkáze. Hvězda se sice snažila vyhnout svému osudu gigantickým ohňostrojem (který však změnil osud někoho úplně jiného, ale o tom až později), ale ani tak neunikla z pasti své vlastní gravitace. Zhroutila se tak do singularity zvané černá díra. Možná proto, ze už nebyla nijak zvlášť krásná, možná ze zcela jiného důvodu, nestala se z ní nahá singularita, ale oblékla se do Schwarzschildovy sféry, aby tak unikla před zkoumavými zraky astronomů. Ti však mezitím našli velmi důmyslné metody pozorování takových objektů, které sice nezáří vlastním světlem, ale na své okolí působí svou obrovskou hmotou. Jsou to sice metody nepřímé založené často na Dopplerově jevu, avšak velmi účinné. Je-li například taková černá díra obklopena prachovým diskem, můžeme pozorovat modrý i rudý posuv podle otáčení disku, další rudý posuv pak vyvolává svou gravitací sama černá díra. K podobnému jevu dojde i pokud okolo černé díry obíhá jiná svítící hvězda. Ještě zajímavější situace nastane pokud je tato hvězda dostatečně blízko - pak může černá díra nasávat plyn od svítící hvězdy, ten se pak při pádu silně zahřívá a září pak třeba i v rentgenové oblasti. Je samozřejmě mnoho dalších způsobů, jak se nesvítící hmota ve vesmíru může prozradit.

Jedním obzvláště zajímavým způsobem je efekt gravitační čočky. Působením gravitace se světlo z objektů ležících daleko za tímto nahromaděním hmoty letící k nám ohýbá a můžeme tak pozorovat objekty třeba i o řád slabší než při přímém pozorování. Snímky vzniklé takto exotickou cestou je samozřejmě nutné počítačově zpracovat a dodatečně tak odstranit vady obrazu způsobené právě tou gravitační čočkou, bez které by vlasně žádný obraz ani nebyl. V blízkosti černých děr se vůbec dějí velmi zajímavé věci. Za zmínku jistě stojí takzvaná fotonová sféra, na které po kružnicích kolem černé díry obíhají fotony. Ještě blíž k Schwarzschildově poloměru pak dochází k velmi zajímavým kvantovým jevům jako je vznik páru částice-antičástice, jímž se vysvětluje vypařování černých děr. Z nějakých důvodů do černé díry padá častěji antičástice a hmotnost černé díry se tak zmenšuje.

Mezitím, co zpráva o ohňostroji, vystrojeném dnes již černou dírou, letí ke Slunci, hvězdičce zmiňované na začátku, astronomové na planetě Zemi prošli mnoha nelehkými obdobími, kdy byli považování za podivíny a někdy dokonce pro své pokrokové názory upalováni, objevili mnoho zajímavých věcí, vyslali sondy k jiným planetám a dokonce i do mezihvězdného prostoru. Objevili i jev hypernovy, který je vlastně takovým nepovedeným výbuchem supernovy, kdy se železné jádro hvězdy s velmi silným magnetickým polem zhroutí do černé díry a vyzáří přitom ohromné množství energie. Právě tak došlo k již zmiňovanému ohňostroji.

Co se stane, až vzniklá, stále se rozpínající bublina gama záření, dosáhne Země? To by mohl být konec pohádky. Doufejme tedy, že se tak ještě dlouho nestane...


Last change Fri Oct 15 1999 by TNT