omega plus omega aneb jak zničit Matrix
Pojďme k věci, proč si vlatně tuhle věc teď čtete, vlastně k tomu můžete mít asi dva důvody: za prvé vás zajímá můj názor na šifrovačku, co se nedávno odehrála, ten se určitě dozvíte, a za druhé chcete zničit Matrix, to vám hned prozradím jak. Možná by vás mohla zajímat i:
Jediná věc, co pro zničení Matrixu musíte udělat je přidat se do správného týmu. No jo tým je vždycky základ. Bez týmu se obzvláště na Matrixu nehnete. Nakonec (navzdory všem očekáváním obzvláště ze strany Chlýftýmu) jsem přijmul pozvání od Dalibora Šmída do týmu, který se nakonec jmenoval Prahory. Tohle jméno má asi na matrix nějaký kouzelný význam, takže příště víte za kým jít:)
jak číst tento raport
Poslyšte, není to uchylný k tomu psát návod? No vlastně ho píšu kvůli tomu, že mi přijde nechutně dlouhej. A proč je nechutně dlouhej? Matrix trval 24 hodin a za den to šlo dojít taktak (ostatně ani my jsme to dokonale nestihli a to jsme dokončili největší část). Krom toho byl i tak celkem plnej a to popisuju jen můj osobní pohled.
Celkem tedy chci jen říct: „Nečtěte to celý, nemá to smysl, leda by vás zajímal nějakej detail. Prolítněte to, hezky rychle a zastavte se až na závěru, kde se určitě dozvíte spoustu zajímavých názorů.“
desynchronizovaná čast
Start jsme zvolili oddělený, tedy já s Alenou jsme zakotvili na Malostranském náměstí, Martina s Honzou někde na druhém břehu a Dalibor nakonec na Florenci. S Alenou jsme vysslechli zprávu a rychle jsem se ji snažil načmárat na papír. Pak jsme se rozdělili a já se vydal na Petřín cestou přes hromadný start na vyhlídce nad německou ambasádu (ačkoliv jsem toto stanoviště vyzvedával až nakonec).
Mnohem později po dlouhém čekání na šifru, které nemusím rozebírat, neboť je stejně všichni zažili, jsem se potkal s Daliborem a Honzou na Újezdu, kde jsme dořešili druhou část šifry (první už šly vyzvednout Martina s Alenou) a vydali se na stnoviště α.
Dvě šífry jsme si rychle rozebrali, Dalibor na první pohled, jak je jeho zvykem dává азбуку. Já s Honzou jsme mezitím koukali do druhé, až jsme vykoukali malá písmenka a obrázek. Další dělení, s Honzou jsem šel vyzvednout šifru na Vyšehrad (hezky podle návodu, lepší procházka ve skutečnosti, než na mapě).
Pak jsme chvíli koukali do šifry, o které jsme věděli, že je to morseovka, ale proboha jak? Ještě to divný Ł a dvě T.
Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme na Anděl, kde se potkáme s Martinou a Alenou. Ještě než dorazili tak Honza objevil v písmu svatém morseovku a já se těším na šifry, co nám donesou.
Rovnou, když už jsme byli na Andělu, tak jsem doplnil zásoby jídla a pití a začala strašlivá dech a čas beroucí honba za stanovištěm ο. První pokus selhal rovnou, neboť jsme měli většinu týmu na Andělu. Pak mě Dalibor posílá na I.P.Pavlovu. Sebou jsem si vzal šifru s výsledky sionské fotbalové ligy (což bylo asi nešťastné, neboť, ačkoliv mě správná myšlenka napadla, rovnou jsem ji vyloučil — stejně jsem neměl Bibli).
S touto šifrou jsem byl vyslán do p…, tedy na konec Prahy, když jsem omylem vystoupil z metra dřív a následně mi ujel jediný autobus do daného místa, tam jsem jen zhrzele Daliborovi ohlásil, že si půjdu radši zaplavat, no vlastně jsme šli oba a já přišel pozdě. Strašně mě mrzelo, že jsem se nemohl vykoupat.
Cestou zpátky jsme si aspoň pujčili Bibli u Aleninýho manžela a vyřešili podle instrukcí holek sionský fotbal. A ještě se mi povedlo umlátit cestou morseovku. Na princip přišel až později Honza z uhodnutého výsledku.
Sešli jsme se na Můstku, hned vedle nás kotvili Krtci (kde jinde je taky hledast, než v metru). Vyměnil jsem šifru a začala další etapa honby za stanovištěm ο. Tentokráte nalehko: šifra, mapa, lihovka a papír, hlavně bez dokladů z čehož jsem získal stašnou obavu, potkat revizora bez šalinkarty a občanky by náš tým mohlo stát i docela dlouhý čas.
Každoupádně zatímco s váma vykecávám, už jsem dávnou mohl být na cestě do Modřanské rokle, možná mi mohl i Dalibor stihnout zavolat, že nestíhá a mohl jsem zastavit můj průběh okrajovou částí města, který byl jedním z nejpěknějším okamžikem hry. Mohl jsem možná i nasednout do autobusu a přijít na Tetris. No jó, já zatím s váma kecám, takže Tetris dokončime na Můstku.
No vlastně ani ne, všichni jsme povolání do boje, hon na lišku ο začíná v velkém (jinak nám zbývá dát ještě dvě šifry — tedy dokočit tetris a jednu, co nemáme ani vyzvednutou). Ještě se nám povedlo pustit jeden ο, já jsem to měl kousek — do Štěpánské, ale Kolovraty byly zlo. Můj přesun z Kačerova tedy skončil na Budějovické, kde mi nezbývalo než dokončit tetris. Rozesílám řešení a čekám na instrukce od Dalibora.
Dalibor nakonec nezavolal, nepotřeboval mě ani Martinu, šli jsme tedy vyzvednout poslední dvě šifry, já do Podolí, do parku hledat průduch, a Martina ke Stašnickýmu nádraží vyzvednout řešení tetrisu.
Dostala se mi do ruky šifra, kterou jsem hluboce podcenil, vyměkl a jel na kolej googlit (nakonec to ani nebylo třeba, ale stanoviště na koleji se hodí, stejně jsme tu museli zadat kódy). Na koleji jsem uvařit čaj, posbíral pár informací a počkal na Dalibora a Alenu. Společně jsme objevili mosty a poslali Martinu s Honzou pro poslední kód. Nakonec nám Honza donesl kódy a Martina se vydala na druhou stranu Prahy.
Do serveru jsme začali zadávat kódy, hned první jsme zadali špatnej, sice jsme ho opravili, ale pak jsme každej další kontrolovali třikrát. Nakonec nám Martina popsala poslední a začala lineární část.
„synchronizovaně“ od σ k ω a první setkání
Přímo na serveru se mi povedlo předběhnout pár týmů a vydali jsme se na hvězdárnu — ve čtyřech.
vysílání ufounů, nebo Matrixu?
Sledovali jsme červené blikající světýlko a mě chytla první osobní krize (tedy ne krize osobnosti, ale hypnotizován světýlkem jsem spíše dřímal), naštěstí zbytek týmu byl efektivní a použil veškerou dostupnout techniku (foťák) a změřil časy blikání. Přišel nápad s grafárnou a z posledních pěti dešifrovaných řádků se vydáváme k hájovně.
Cestou z kopce jsme se konečně sešli všichni — po patnácti hodinách hry.
obyčejnej Vigenére? to snad není tak těžký
No upřímně, šifra, která vypadá jak běžná Vigenérova šifra, s kratkým heslem ukrytým mezi stromy, mě překvapila asi tím, že jsem si myslel, že je mnohem jednodušší k řešení. A ono ne, sice ji nakonec Dalibor dal víceméně hrubou silou s přihlédnutím k terénu, ale můj ženiální prográmek na ni byl příliš slabej (nepovedlo se mu uhodnout délku hesla, kterou jsme znali, ale přeprogramovávat ho na místě bylo nemyslitelný — opět zvítězil člověk nad technikou).
Na další stanoviště jsme se svezli autobusem, no teda, kdyby jel z hájovny a kdyby jel tam, tak aspoň jednu zastávku;-)
trochu přerostlý sirky
Už cestou jsme si říkali, že by to chtělo nějakou pěknou papírovou šifru, krásnou, jen papír a tužka. No a přesně takovou jsme záhy potkali, teda jestli papírem se myslí kartičky a tužkou pražce. Každopádně s překládáním pražců jsme si za koordinace Martiny hned poradili. Dostali jsme konečně tu papírovou část, která byla podezřele lehká.
pod zákazem vjezdu
Čekal nás přesun snad delší než předchozí šifra. K tunýlku jsme došli hezky Drahanským údolím. O značce padla zmínka už předem, takže jsme docela rychle přišli i na souvislost s šifrou a objevení grafárny už nebyl takový problém.
hromada dřeva trochu neuměle poskládaná do kruhu
Po pěkném výšlapu nás čekal pěkný výhled na okrajovou část Prahy. Už kvůli němu to mělo cenu. Šifra samotná nás příliš nezaskočila, „jen“ logická hádanka. Navíc Martina se tvářila, že se v ní vyzná. Nakreslili jsme pár čar a už z nich bylo vidět řešení. Dál jsme pokračovali autobusem na Kobylisy, kde jsme se rozdělili, já jsem se s Alenkou a Martinou svezl a cestou jsme dořešovali hádanku (řešení jsme sice už dávno znali a viděli, ale i tak jsme si ještě s hlavolamem vyhráli). Dalibor s Honzou dorazili první a volali nám aktuální stav — sice, že jsme první a že nás čeká úkol, který ještě není připraven.
lodičky a provázky
Doufaje, že už jsme konečně dorazili k poslednímu úkolu, jsme čekali, než orgové připravili stanoviště. Zvolili jsme cestu nejmenšího odporu, slaňoval Honza, na lodičce jsme ho vyzvedávali já a Dalibor. Zatímco Honza visel na laně, jsem si vesele čmáral lihovkou po ruce umístění dalšího stanoviště.
ω + ω aneb došli jsme, nebo ne?
Na cestě do betonového krytu někde u Vysočanské jsme diskutovali o tom, zda nás čeká závěrečná paintballová bitva proti strojům. Když jsme dorazili a vrazili nám nesměle do ruk další dvě šifry trochu jsme znejistěli a zazoufali, že ještě není konec. Dvě šifry ještě nebyl největší problém, vyřešili jsme je celkem obratem. Ale hlavně nás čekala ještě jedna aktivita, na kterou jsme se museli dostavit všichni.
Sbalili jsme celej tým a šli jsme, orga na daném místě jsme sice chvíli hledali, ale nakonec vesele našli. Řekl nám, abychom přelezli z jedné palety na druhou pomocí tří příliš krátkých latí, což se nám po chvíli zamyšlení i povedlo. Zadřel jsem si třísku, ale to byla zanedbatelná obět týmu. Org nám vesele nedal papír za šifru, což jak se nakonec ukázalo, nebyl jedinný papír, který jsme nedostali.
Pak jsme se rozdělili a Dalibor se vydal na Karlínské náměstí a já si šel vyběhnout na kopeček v lese nad Štolmírskou ulicí. Na žádném z těch míst však nebylo umístěné stanoviště. Dokonce jsme se cvestou oba (s Daliborem i o tom dozvěděli), ale demonstrativně jsme došli na místo a prohlásili, že to tam není. Orgové však naštěstí postřehli, že jsme všechny úkoly splnili a nám zbývalo jen si počkat na oficiální vyhlášení, abychom se dozvěděli, zda jsme opravdu došli, nebo nedošli, protože nám chybí poslední tři stanoviště.
Vyhlášení jste asi zažili, pokud jste chtěli (a podařilo se vám nezaspat), takže se jen zmíním o té bedně, co jsme museli spolu s Popocatepetlem rozdělat. Dík za pomoc.
shrnutí, kritika a tak vůbec
A vůbec, letošní Matrix byl v důsledku celkem fajn. Zklamalo mě na něj pár věcí. Ze začátku byl roztahanej po celé Praze a jediný důvod, proč jsem ji neobjel celou je ten, že jsem objel jednu třetinu třikrát. (Ke konci jsem začínal mít neutuchající pocit déjà vu.) Celkem mě taky zklamalo, že v lineární části bylo celkem málo opravdu pěkných papírových šifer — pravda většina z nich byla už v „kolečku“ na začátku (bod pro tetris), ale z nich jsem neměl šanci potkat zdaleka všechny. No a konec, ten byl asi moc protaženej, nevím, po dvaadvacetihodinách ježdění po Praze nás tahat ještě na tři další nečekaná stanoviště. Na druhou stranu docela pěkná (aspoň ta jedna šifra byla barevná).
Jo Matrix byl dlouhý a vyčerpávající, k tomu plný pěkných šifer a spousty aktivit. Když k tomu připočtete skvělý tým a možnost si ho vychutnat celej, tak z něho zpětně skvělý pocit. Těším se opět na další rok a tentokrát snad trochu uceleněji:)