Quod erat demonstrandum
Je pondělí ráno. Právě jsem vstal a začínám se balit. Protože odjíždím na výběrové soustředění.
Jednu bitvu jsme překonali, ale další čeká před námi. Na bitevním poli se shromažďují vojska. Nejde říct, že by naši muži nebyli nervózní, jen to zatím nedávají najevo. Již brzo vypukne bitva a nikomu z nás se nechce bojovat.
Je půl druhé odpoledne a my stojíme na nádraží ve Studénce. Rychlík, kterým jsme přijeli, měl zpoždění a nestihli jsme vlak do Bílovce. Je nás tu sedm z deseti. Bez nás nezačnou, ale přesto budou zuřit. „Další vlak směr Bílovec odjíždí ze čtvrtého nástupiště v čtrnáct hodin deset minut,“ hlásí nádražní rozhlas. „Hned jak přijedem, tak budem asi počítat, že?“ Odpověď nevyřčena, ale všichni vědí, jak zní.
Konečně jsme dorazili na místo. Před námi se rozprostírá hluboká dolina. V ní již z dálky vidíme nepřátelská vojska. Bitva právě vypukla. Tasím a vrhám se bezhlavě do boje. Pach krve, potu a železa. Moje čepel i zbroj se pomalu barví krví do červena. Přežiji? Zní mi stále v hlavě povědomý, ale cizí hlas. A já jen sekám do živého masa.
V místnosti těžkne vzduch. Deset přemýšlejících matematiků se sklání nad stoly. Ztěžka oddechují. Ticho. Je slyšet jen skřípání tužek. A občasné zaskřípání židlí. „Pff.“ Otvíraná kofola. A co kdyby? Jo, jo, je to tak. Tep se zrychluje. Tužka jen běhá po papíře. Zorničky se rozevírají a srdce jásá. Pocit z vyřešeného příkladu. Nechápu, jak bez toho mohou lidé žít.
A můj meč se zahryzává do dalšího člověka. Adrenalin se vyplavuje do krve. „Jezdci!“ Křik z dáli. Dusot koňských kopyt. A cinkot železa. Všechny tyhle zvuky vytvářejí neuvěřitelnou bitevní vřavu.
Den za dnem, hodinu za hodinou se pořadí pomalu mění. Den co den, hodinu co hodinu všichni tu bojujeme. Sami se sebou, sami proti sobě, sami proti ostatním, sami s příklady. Jen papír, tužka a zadání, to je vše, co matematikovi stačí k tomu, aby se zabavil. Pracujeme hlavou a každý zachvěv psychiky se promítne do výkonu.
Bolí mě ruka. Včera jsem spadnul z koně. Každou ranou, kterou udělím, musím tuto bolest překonávat. Každým vykrytým úderem bolí víc a víc, ale nevykrýt by byla osudová chyba. Muži padají, davy se rozpadají a rozprchávají, ale já se nevzdám. Budu bojovat až do konce svých dní.
Před posledním dnem naše výsledky začínají mít bodovou podobu. Je to stejné jak předtím, jen soupeři dostávají svá jména. Po krajském a celostátním kole a čtyřech dnech šestý, na posledním postupovém místě s odstupem pouze jeden a půl bodu. Zítřek rozhodne.
Zůstali jsme dva, dva proti sobě. Stále stejná bitva, jen nepřátelé dostávají své tváře. Budu bojovat a zvítězím.
Skončili jsme. Je rozhodnuto. Reprezentační tým byl vybrán.
„Sire, náš pán si vás přeje ve své družině na křížovou výpravu.“ Tak na křížovou výpravu, mě. Pojedu a rád, budu bojovat, za svoji vlast a za svého pána.