Tmavohnědé oči
Věnováno všem, kteří mají alespoň polovinu jednoho oka hnědou.
Podíval se do zrcadla, už mu ani jeho vzhled nepřišel neobvyklý, pravda poprvé byl velmi vyděšený, přece jen, když obraz, který denno-denně vidíte v zrcadle se náhle změní, byť i jen v tak nepatrném detailu, jako je barva očí, tak vás to musí zákonitě vyděsit. Už se v tom naučil chodit. Věděl, kde a kdy si dát pozor, věděl, kdo mu může pomoci, pokud bude mít problémy, ale nevěděl proč.
Jeden okamžik může váš život obrátit naruby, ale stále to ještě neznamená, že život potom bude vypadat rapidně jinak než předtím. Může vám umřít matka, nebo můžete najít životní lásku, můžete vyhrát milion, ale stejně další ráno vstanete a řeknete si: „Ach jo, už zase vstávat.“ Existují životní rutiny, které se nezmění. Nebo možná změní, ale velmi pomalu, přiznejme si, kdo se dnes dívá na večerníček? Svět byl, je a bude stále stejný. Nezmění ho žádný blesk z nebe, ani světová revoluce, ani zvěřejnění zdrojového kódu nejmenovaného systému. Veškeré změny se dějí pomalu a postupně.
Doběhl šalinu naskočil málem za jízdy, nacpal se do dveřního prostoru a dveře mu přiskříply bundu. Venku sněžilo, čerstvý sníh se pomalu měnil v břečku. Mohlo by nasněžit víc, představil si město přikryté bělobou táhnoucí se k obzoru. Zítra bude sněžit, pozítří bude sněžit a ve čtvrtek se tomu, kdo se podívá na město z vrcholku Bílé hory, naskytne pohled na bílé město pod dokonale modrou oblohou. Ten samý týden v pátek, už nikdo nebude věřit, že tuto zimu vůbec nasněžilo.
Usmála se na něj. Měl rád ten její úsměv, takový milý a příjemný a přesto ho dokázala rozhazovat na všechny strany. Měl rád, ten milý upřímný pohled v jejích očích. Hnědých, tmavých a milých očích. Snažil se jí ten pohled oplatit, ale neuměl to, uměl v očích číst i skrývat za nimi své myšlenky, ale ne se jimi vyjadřovat. Neměli mezi sebou žádné tajnosti, ona to o něm věděla. Věděla, že se řadí mezi sortu lidí, kteří si říkají telepaté. Věděla, že umí víc, než jen číst v očích. Věděla to a on chtěl aby to věděla. Přišlo mu fér, aby o něm věděla tolik, co on o ní.
Náhle cosi uviděl v jejích očích, vyděsilo ho to. Podívala se na něj ještě jednou, kledněji a smířlivě. Pohladila ho po tváři a znova se usmála. Lehce ji stiskl v náručí. Jeho úsměv však již neviděla.
***
Probudil se, jako každé ráno vedle něho zbylo jen vyhřáté místečko v jinak studeném pokoji. Podíval se do zrcadla. A uviděl ji. Nechápal to, uviděl ji. Stále to nechápal a pořád ji viděl. Viděl ty zelené oči…
***
Doufám, že se ke mě nepřídáš.
Neboj, proč bych to dělala, mám tebe, to mi stačí.
Slib mi to, prosím.
Dobře, slibuju.
(Podíval se jí do očí, tiše.) Děkuju.
***
Jen oči tmavohnědé, víc se mi nepovede…