Pomačkaný papír
Představte si jeden foton. Už od svého vzniku kdesi mezi srážkami vodíků a unikajícím héliem. Představte si, že tomu fotonu začne být teplo, a proto se vydá na dalekou cestu. Avšak neví, kam jít. Nezachová se ovšem jako osel mezi dvěma stejnými kupkami sena. Zvolí si směr, jaký chce, přestože se vůbec neliší od těch ostatních. Zvolí si ho a bude se ho držet.
Po nějakých osmi minutách dorazí do podivného prostředí. Jemně namodralého. To ho udiví natolik, že trošku zpomalí. Kochá se modrou nádherou a opustí pár kamarádů, kteří se ještě na poslední chvíli rohodli, že poletí někam jinam. Pak narazí do něčeho tvrdšího, prolétne a trošku se bojí, jestli tu věc neprotrhl. Už se nestihne otočit a vletí do zelených očí.
Probudilo ji slunce. Usmívalo se jí přímo do jejích zelených očí. Promnula si je, protáhla se a otočila. Zarazila se, místo vedle ní bylo prázdné. Vždycky vstávala první. Objevil se ve dveřích s úsměvem na rtech a snídaní v rukách.
„Dobré ráno.“ Úsměv.
„Dobré ráno.“ Ještě jeden.
Stejně jsou ty oči krásné, i když jsou zelené. Nechápal to. Nechápal více věcí. Ale věděl, co chce udělat. Ještě jí jednou oplatil její úsměv.
„Změním svět.“ Jakoby se o nic nejednalo. Jako kdyby jí řekl, že se jde osprchovat nebo že jde večer s kamarádama do hospody.
***
Zase šel, jako vždy šel. Rád jen tak chodíval po městě, když nikam nespěchal. Procházel se a sbíral myšlenky lidí kolem. Přemýšlel, hledal něčí zkušenosti. Hledal něco co by mu mohlo pomoci. Hledal cokoliv.
***
Věděl, co chce udělat. Stačilo změnit jen jedinou nepatrnou věc a svět by mohl být lepší. Zazvonil telefon. Zvedl ho. „Nedělej to.“ Zavěsil. Opravdu to chce udělat. Musí se to povést. Ale může mě to stát existenci. Kdyby život. Pokud člověk zemře, aspoň si na něj ostatní vzpomínají, pomatují si, co spolu prožili. Pomatují si ho. Ale jeho by čekalo úplné vymazání ze světa, jakoby se v něm vůbec neobjevil. Nikdo by nevěděl, že vůbec existoval. Realita si umí hojit své rány a velmi brzo by se po něm zahojila i ta poslední.
Ale ne, on to chtěl udělat, věděl to, věděl to dobře.
Představil si to, od první myšlenky až k poslednímu dotyku. Představil si to a řekl: „Buď.“ Nic víc, jen jedno tiché slovo. Pak se nadechl a otevřel oči. Stále ještě existoval, takže mu to prošlo.
***
Trhlina se realitou volně rozšiřovala. Bylo to, jakoby se kroutil papír, ale nekroutil se jen papír. Kroutilo se víc a trhalo. Chvíli to vypadalo, že je celý svět roztržen na dvě poloviny, každá jiná, úplně jiná. A pak povolil. Praskl v tom jediném bodě, který ho ještě držel pohromadě. Jedno smítko papíru se nehlučně sneslo na zem. Velmi tiše. A za ním spadl popsaný kus. Popsaný rukopisem, který by nepoznal žádný žijící člověk. Rukopisem Nikoho.
***
Zase ráno. Slunce pohladilo jemnou tvář. Otevřela se hnědá očka. A zase další ráno, bože. Místo vedle ní bylo prázdné, bylo prázdné odjakživa. Ten byt byl pro dva lidi příliš malý, ale stále byl až přiliš velký pro jednoho člověka. Takový prázdný.
Na zdi viselo zrcadlo. Zrcadlo, které občas říkávalo víc, než bylo třeba. Říkávalo, ale řeklo někdy? Podívala se do zrcadla a spatřila zelené oči. Nebyly její.
***
A někde jinde se zmačkaný papír rovnal a celil trhliny, které vznikly. Pomalu ale jistě.
***
Vzpomněla si, vzpomněla si na to ráno. Kdy ji probudily paprsky slunce a kdy jí někdo donesl snídani. Nevzpomínala si na něj, ale dále v ní zůstával ten pocit, že ho zná více než dobře.
***
Papír se rovnal, ale v jednom místě se objevil konec, uprostřed papíru hrana. Jsou jizvy, co se nazahojí.
***
Kolik v hlavě nosíme cizích vzpomínek? A kolik z toho, co si pomatujeme se doopravdy stalo? Kolikrát zažijeme ještě ten pocit, že tohle už tu jednou bylo? Kolikrát se budeme snažit změnit svět, nebo aspoň nahmatat jeho hranice? Kolikrát.