Odlesk tuhy
Našel ho v zastavárně, sešit s pevnými deskami takový, jaký si mohl koupit v libovolném papírnictví, ale byl jiný než ostatní, byl už popsán. Autor psal tužkou a kdyby sešit někdo donesl odborníkovi, zjistil by, že tužka byla tvrdosti 2HB. Kdyby byla kniha ukázána jinému odborníkovi, bylo by řečeno, že pisatel psal v nepříliš dobrém psychickém rozpoložení, ve spěchu a zřejmě ve vlaku. Jiný odborník by zjistil i číslo vlaku a kdyby se setkal celý tým špičkových odborníků věděli by o původu tohoto dokumentu víc, než sám autor, nemluvě o tom, že teď sešit držel úplně jiný člověk, který navíc ani nebyl odborníkem v žádné disciplíně, která by mu pomohla rozluštit původ.
Naštěstí majitel uměl číst. Jemně uchopil sešit – knihu, byl rád, že si konečně našel čas na její přečtení. Otevřel a na první stránce byl nápis. Zřejmě psán nějakým tajným písmem. Pak se na něj znova podíval a zjistil, že se zmýlil, text na první stránce byl psán latinkou, pěkně nahrabán. Člověk by řekl, že takto velký nápis nemůže být tak nahrabán, aby nešel přečíst.
Stálo tam: Deník. Otočil stránku a začal číst.
***
Vyděšená tvář, šedomodré oči sledovaly prsty levé ruky. Měla by být spálená, ale není. Ticho, jen syčící olej na pánvi. Nikde nikdo. Jen jedna ústa vydechují. Tvář se vrací z vyděšené do trochu více běžné grimasy. Vrásek jakoby přibylo a zamyšlený pohled v zelených očích. A víra. Magie neexistuje… ledažeby jo.
***
Autor opět seděl ve vlaku. Již nebyl vyděšen, ani udiven, byl dokonale seznámen se skutečností. Věděl, že touto dobou si jeho deník už čtenář musel začít číst, a proto byl také ve vlaku.
Vlak odjel, za ním jen lehký závan vzduchu a na kolejích myš. Bílá. Jemně začenichala a pak se obrátila k útěku. Kdybychom věděli, proč to udělala, věděli bychom o světě mnohem víc, než víme teď.
***
Prázdná ulice, chlad, déšt a pod nohama jen špinavá břečka – sníh, řekli by někteří optimisté. Chvátající člověk, klopýtá a poloprázdný batoh se mu kýve na rameni. Jemně pootevřen a ční z něho roh pevných desek. Proti němu jde člověk v dlouhém tmavém plášti. Jeden pohled do očí. Jsou zelené a skelné, jako bez myšlenky. Magie neexistuje. Jasná myšlenka v hlavě čtenáře. Zelený pohled na chvíli poleví, záblesk porozumění.
Neměl si to dovolit, dobře to věděl, nosit temný plášť a ještě tan záblesk, profesionál by to neudělal. Možná…
Zase klopýtající člověk a batoh na jednom rameni jako kyvadlo a desky pomalu vyjíždějí. Spadnou na zem. Klopýtá dál.
Prázdná ulice, jen člověk v tmavém plášti zvedne Deník. Otevře ho, pousměje se a zase zavře. Opatrně ho položí zpátky na zem. Škodolibý pohled v zelených očích.