Střepy nosí štěstí a řežou
lidé
dojímají mě tou hranou laskavostí
tou naivitou
že prý všem může být dobře
a kdo tedy zaplatí
smutkem
za štěstí druhého
ten střípek
skla co třpytí se jak diamant
ten střep co nosí štěstí
ostře se mi zařezává do dlaně
a kapka krve na křišťálové hraně
zvolna stéká do kaluže
z okvětních plátků rudé růže
a anděl
má pravé křídlo bílé
ze sametového peří
co září jasnou barvou nevinnosti
to levé černé
a šupinaté jak křídlo netopýra
se zkrvavenými pařáty
tak tmavé
že zastíní i poslední plamínek naděje
jedno bez druhého
jak pírko holuba
zobajícího zbytky nedopečeného chleba
na nádraží
s vytrhanými kolejemi