Tohle je jakási povídka (ještě z doby mého působení na gymnáziu Zborovská) - přesněji její první (a asi nejjpovedenější) část. Původně jsem jí chtěl odevzdat jako domácí úkol, ale nakonec z toho sešlo (učitelka se nedostavila, a já jsem povídku přes weekend přepsal - teda pokud mě neklame paměť).

Share and enjoy...

Pavel

Dopuručené kódování je iso-latin-2, doporučený browser je... Není. Netscape je krám, arena má mizerné ovládání, arachne jede v kamenících a lynx neumí tabulky. Co kdyby si milí čtenář našel čas a do lynxu tabulky dopsal? :-)

Zmena kodovani cestiny

Domáčí píšemná práče ž céškého jážíka

Jméno : mám
Příjmení: taky
Narozen : ano

Osoby a obsazení:

ElfkouzelníkGoran
BarbarválečníkOrion
Barbarhraničář
KudůkzlodějLongfing
ElfkakouzelniceAltair
ElfhraničářArwen
KudůčkaalchymistkaNela

- Prolog -

Dr... D....

Pokud první, co vás napadne při čtení nadpisu je sousloví končící na 'ě', můžete prolog klidně přeskočit.
Pokud první, co vás napadne při čtení nadpisu je sousloví končící na 'ě', nechápu, proč tuhle větu vůbec čtete.

Je 3456 sekund po konci vyučování. Na chodbách školy už je ticho, ale v některých třídách ne! Otvíráme dveře do jedné ze tříd. Hrají se tam karty. To nás nezajímá, tak jdeme jinam. Z dalších dveří se ozývá něco zajímavějšího:

"Hodím na něj modré blesky!"

Lze s blesky házet? Ne! Tak se tam podíváme. Přistupujeme k hloučku několika lidí, zřejmě se výborně baví. Určitě, protože hrají Dračí doupě. Hráči ovládané postavy se pohybují ve fantastickém světě stvořeném pánem jeskyně - pídžejem - který připadá postavám nejspíše jako bůh, který může všechno a je značně škodolibý. Když se podíváme trochu blíž...

- 1 -

K velkému domu stojícímu podivně osaměle uprostřed luk a lesů se přiblížila značně nesourodá směsice postav. Říkám postav, protože říci lidí by bylo značně nepřesné. Ta skupina se totiž skládala z jednoho kudůka, dvou barbarů a elfa. Šla s nimi ještě pohledná elfka oděná v rytířském brnění (které jí vůbec nesedělo).

Ještě se vrátím k tomu domu: Po podrobnějším pozorování totiž skupina zjistila, že ten dům nemá ani dveře, ani okna - a to jsou u domů poměrně běžné a používané části. Převážnou většinu z nich to docela udivilo.

"Pojďte za mnou," ozvala se elfka a s odhodlaným výrazem ve tváři vykročila proti zdi. V zápětí zmizela.

"Kde přesně zmizela?" zeptal se elf pídžeje.
"Asi tak metr od zdi, jdete za ní?"
"Půjdeme?"
"Pídžej očividně chce abysme za ní šli, a zatím se k nám chovala přátelsky," připomněl kudůk.

Válečník se přestal dohadovat a vyrazil proti zdi. A skupina - {válečník} se výborně bavila pozorováním jeho pokusu prorazit zeď hlavou. Zeď byla opravdu pevná, protože se mu to nepodařilo.

"Hmm, díky své inteligenci ses netrefil asi tak o sáh a půl," ozval se pídžej.
"To snad nemyslíš vážně!" ohradil se válečník.

Elf přistoupil ke zdi, po válečníkových zkušenostech pomalu a rozvážně, hlavně tak, aby si nerozbil nos. Zakopl o kámen a rozbil si nos. A v zápětí zmizel. Ostatní ho následovali.

Skupina se objevila ve velké místnosti těžko popsatelného tvaru. Pídžej se jí přesto pokusil popsat:

"Za vámi je dvousáhový výklenek v jinak šestisáhové zdi. Po obou stranách zeď zahýbá pod úhlem 45° a dál vede asi tak 5*2 sáhu. Následuje třísáhový výklenek dovnitř a dál už je to symetrické."
Tvářili se asi jako "mládě tura domácího zírající na vstup do objektu".
Pídžej rezignoval a místnost nakreslil.

[Skupina stála v místnosti neobvyklého tvaru, který radši nebudu popisovat.] Místnost měla místo stropu oblohu, a rostly v ní i malé stromky. A už tam na naší skupinu čekal uvítací výbor - složený z jedné kudůčky a jednoho elfa.

Válečník už sahal po zbrani, kterou neměl, protože ve vězeních se zbraně většinou nevrací, zvláště když se z nich uteče. Cizí elf přerušil jeho uvažování o místu pobytu jeho meče:

"Vítejte! Altair se šla převléknout, protože jste dlouho nešli a to brnění jí nesedí. Já jsem Arwen a tohle je Nela."

"To jsi nezvlád', pídžeji," ozval se kouzelník, "Arwen byla v Silmarilionu elfka."
"A já si myslel, že jsem to jméno vymyslel..."

"Já jsem Goran," ujal se slova kouzelník, ukázal na válečníka a pokračoval, "tohle je Orion," otevřel pusu, jako kdyby chtěl ještě něco říct, ale potom ji zase zavřel.

"Hraničáři, jak se jmenuješ?"
"Já nevím! Pídžeji, jak se jmenuju?"
"No to bys ale měl vědět," poznamenal pídžej.
"Tak já se představím," zkusil to hraničář.
"A jaké řekneš jméno?" vyzvídal pídžej.
"No přece svoje, jaké jiné!" odpověděl hraničář.

"Já jsem Svoje," řekl hraničář a podával ruku Arwenovi.
"A mně říkají Longfing," přidal se zloděj se špatně potlačovaným smíchem.

- Konec -

A nebo ne? Původní povídka měla pokračování... Ale radši ne, ještě byste si na mě zkazili názor...