Kronika Labáků s Qačkou

Motto: člověk se nemá bránit příležitostem, co mu život naskytne. Obzvláště ne příležitosti hostovat v týmu Pomocná škola.

Dostal jsem nabídku zaskočit v týmu Pomocná škola a byl jsem dost zvědavý, jak se liší to, když spolu hry chystáme pro ostatní a když naopak budeme hrát. Trochu zvláštní název reportáže svědčí o tom, že dojmy jsem získal nevšední. A tím bude trochu poznamenaná celá reportáž.

Testujeme šifrovačku

Letos bylo všechno v takovém poklidu. Před hrou se nic zvláštního nedělo: Bednářské listy se vyplatilo pročíst, ale šifra žádná, na startu také žádná hra, žádné luštění. Jen čekání, jak jsme dopadli v tipování unikátního čísla. Naštěstí to celé trvalo tak krátce, že jsme si akorát stihli popovídat se spřátelenými týmy, obdivovat neskutečně krásnou bednářskou mapu - a už se šlo.

Bál jsem se, že rozdělení startovního pole na třetiny nebude stačit, ale místa pro luštění bylo dost. Psích výkalů také. Kdykoliv jsme si sedli k šifře, odér nás hnal co nejrychleji zase vstát a jít. Geniální urychlovadlo, kterému jen tak něco neodolá! Nejdříve se nám schovaly samohlásky. Nedošly daleko, neodolaly kolektivnímu náporu. Morseovka se snažila před námi schovat za tetris, ale oblafl jí Jirka sólovým útokem. Nápis na golfovém hřišti, vida neúspěchy svých předchůdců, se ani maskovat nesnažil. Suma sumárum nebyl začátek špatný. Sice žádný sprint, určitě jsme nebyli v první desítce, ale nula v kolonce zákysů bylo povzbudivé číslo.

Odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Tři šifry naráz a odér došel. Nesmíme se vymlouvat - přeci jen, stále to byla přesilovka pět na tři. Bohužel, nesehráli jsme jí úplně ideálně. Jak jinak si vysvětlit, že až po víc než půlhodině jsme si všimli, že střídání pražštiny a brněnštiny v pochodovací šifře má řád i smysl? Ale vektor jsme získali a mohli jsme se přidat k davu mířícího na první kopec hry. Po cestě jsme, jako správná karavana, doplnili v obchůdku zásobu vody. Když jsem s ní došel nahoru, už byla v plném proudu debata "jsou to jasně vlajky" vs. "počkej, možná jo, ale z ničeho to neplyne" - a tak jsem zapadl doprostřed výuky schizofrenie, kdy jsem se zároveň snažil pomáhat Jirkovi určovat vlajky a zároveň s ostatními vymýslet jiné nápady, kdyby to vlajky nebyly. Naštěstí byly. Vstáváme, mizíme, doháníme.

Další kóta. Sedáme rovnou vedle přístupové cestičky, na malý plácek mezi dva šutry. Jirka byl nejdřív trochu nervózní z procházejících týmů, ale neměl na nervozitu moc času. Z našich pozorování o šifře totiž téměř okamžitě usoudil na grafickou šifru a čtverečkovany papír se mu začal plnit písmeny. Johoho, Jirka boduje! Cestu na další protikopec navíc Martin s Vojtou znají i poslepu, není nad dobře zvolenou trasu!

Na pětce se začíná stmívat - důsledky té nepovedené přesilovky pět na tři... Neodradí nás to, bavíme se názvy ulic, hledáme asociace, možná napojení kousků k sobě, kousky na mapě. Všiml jsem si, že to sedí na mapu u zvířátka, okamžitě začínáme (paralelně ve dvou skupinách) hledat všechna. Vlky nepoznáváme (pardon, nechci se dotknout autora kreseb) a na šakaly a kojoty asociace nevidíme. Nevadí. Zbytek je jasný, vidíme polský kříž, ale zatím bez teček. Rozbíháme další paralelní řešení: já scrabblím začátek a z něj ostatní hledají pravidlo. Za chvilku už počítáme zvířátka, balíme a jdeme. Pochvalujeme si, jaké to tu bylo krásné místo. To ještě netušíme, že týmy pár hodin po nás budou mít úplně jiný názor... Výhoda sucha a světla tentokrát hrála v náš prospěch. Klika.

Tady si dovolím osobní poznámku: v tuto chvíli (a už nějakou dobu) vůbec nepřemýšlím nad tím, že vlastně hraju Bednu, protože to jako Bedna pro mě vůbec nevypadá. Přijdu si jak na pracovní schůzce třeba před Po drátě. Stejná pracovní atmosféra, stejně (málo) emocí či strachu, že něco nedáme, zkrátka to bereme postupně jako práci k udělání...

Na šestce se nám maličko vymstí dobrá znalost terénu: míříme na hřiště, které sice lépe sedí na popis, ale je tak malé, že jsme jediní, kdo ho našel - počítaje v to (asi) i orgy. Chvilku se hledáme a zabublají emoce, ale vše odežene pěkná semaforová šifra. Vícekrokovka, každý krok má jasnou logiku, celek je obdivuhodně složený, aby stejný text kódoval mezitajenku i tajenku. Zkrátka šifra s velkým Š. Jsme nadšení - a trochu zbrkle nedoluštíme pořádně poslední písmenko a jdeme do Okrouhlické místo na Okrouhlík. Naštěstí jede tramvaj, takže celkové zdržení je téměř nulové.

Přicházíme do parku kolem zvláštního kostelíka, pro nás zajímavého hlavně tím, že disponuje obrovskou převislou střechou - začíná totiž krápat. K šifře je to ale ještě kousek, od hřiště se nám zpátky už moc nechce. Raději roztahujeme tropiko na suchém kusu asfaltu hned kousek od hřiště. Pod stanem se luští dobře, máme sucho a teplíčko a moje čelovka slouží jako výkonný lustr (malá reklama na firmu LED Lenser :-) ). Najdeme nápovědu, chvilku se dohadujeme o přesném počtu a jménech barev duhy, začínámé hledat pravidla barevných vzorů a... ...a balíme, protože nám zatéká odspoda. U kostela už je obsazeno, tak využijeme letošní příznivé trasy a mizíme k Martinovi a Aničce domů.

Já se trochu bojím, že v teple a komfortu ztratíme tempo a koncentraci. Ale ostatní se na mě koukají jako na spadlého z Marsu: "A to jako proč, Milane?". K mému překvapení se opravdu tempo nezměnilo ani o epsilon. Možná spíš zrychlilo. Všichni pracují na plné obrátky. Bohužel to není nic platné. Veškeré objevené vztahy mezi částmi šifry, včetně nápovědy, nevedou k ničemu použitelnému. Překreslujeme vnitřní obdélník/čtverec 21x21 na čtverečkovaný papír, aby nás nemátla deformovaná políčka, které byla jen kvůli nápovědě. Ani tam žádné objevené vzory nebo pravidla nevedou k úspěchu. Vojta se obětuje a poprvé v historii týmu Pomocná škola vyráží do deště pro šifru proti trudnomyslnosti. Za nějakou dobu mu voláme a v tom vstoupí Martin do hovoru o nové šifře čtením tajenky té původní. Zíráme - nic z toho, co jsme v šifře našli, se nepoužije! To všechno, úplně všechno, byl šum! Řešení je podmnožina stejné morseovky, co byla nápověda! Uff. To snad na Bedně nemá co dělat...

Okamžitě zvyšujeme tempo v rytmu čísla osm: Vojta se přesměrovává na vyzvednutí osmičky a my máme osm minut na sbalení všech věcí a úprk na tramvaj. Povedlo se, ale bylo to těsné - sbalit všechno, co jsme dali sušit, toho nebylo málo. V tramvaji potkáváme další týmy. Jsou z nás dost zmatení, když zjistí, že nemíříme ke klenu :-) Vojta už na nás čekal v krytém vchodu Městského úřadu a pouštíme se do analýzy. Opět máme spoustu pozorování zajímavých vlastností a opět z toho neleze tajenka. A čas teče... Tušíme, že fígl bude v tom, že jsme nepoužíli informaci o četnosti všeho v násobcích tří, ale nejsme schopní to zkombinovat s maticí 12x6, ze které plyne to všechno ostatní. A že v ní těch informací je! O řádcích i sloupcích, "převodní funkce" mezi sloupci různých čísel, všechno na sebe tak krásně pasuje, to nemůže být náhoda. Není, ale nemáme všechno, i když toho máme tolik. No nic, vydáváme se, tentokrát všichni, na šifru proti trudnomyslnosti. A to Vojta říkal tomu rozespalému vrátnému z MÚ, že budeme do půlhodiny pryč :-) Naštěstí náhradní šifra je "téměř dávačka", ještě k tomu moc pěkná. Když jsem pak viděl i to nepoužité (minulé) antitrudomyslnum, musím smeknout klobouk: tentokrát byly opravdu dobře zvolené, aby týmům pomohly. Alespoň tyto dvě, co jsme viděli.

Následující přesun nebyl úplně povedený. Autobus nám na Bulovce ujel asi o vteřinu a jen proto, že nezastavil v zastávce na znamení. Tak jsme se vydali na Prosecké skály pěšky. Dobrá zpráva je, že to byl mnohem menší kopec, než to odspodu vypadalo. Ještě lepší zpráva byla, že jsme vyřešili šifru podle Aniččina zadání: "Ve stoje! Nemáme čas si sedat.". Sám jsem nečekal, že to bude takhle jednoduché, na devítce! Tak šup do Podviní - a tam už jsem nevěřil vlastním očím vůbec: šifra průhledná jak voda v ní zmíněná. Začal jsem se potit: "To tedy znamená, že i osmička byla takhle primitivní a my to přesto nedali?". Ještěže spěcháme, a tak nemáme čas na černé myšlenky. Dvě rychlé šifry znamenají naší poslední naději na dojití do cíle. Máme od teď necelou hodinu na každou šifru, včetně přesunu. Klušeme, využíváme faktu, že tenhle přesun není do kopce.

Podle statistik víme, že tady "visí" týmy docela dlouho: to znamená, že to musíme dát do deseti minut - tohle je naše šance dohnat ztrátu. Stoupáme si k zídce parkoviště, a tady mě Vojta s Martinem vážně naštvali! Kouknu na to, vidím řešení, a než ho stihnu vyslovit, tak už oba jen volají: "podej tužku, máme to!" - jak si má člověk užít svoji chvilku slávy, no řekněte! A to mi tolik lidí tvrdí, jak mám rychlou pusu... Ne, vážně, takhle přemýšlet mě napadlo až po dvou dnech, na místě to samozřejmě vůbec nevnímám a pomáhám, abychom už šli. Celkem 6 minut na stanovišti a hurá pryč. Že by fakt šance na cíl?

Kopeček do Thomayerových sadů nám přijde jako rovina. Rozdělujeme se k jednotlivým cedulím, bleskově roztahujeme celtu, hledáme čtverce v mapě, stříháme, skládáme, obkreslujeme, sčítáme... Celou dobu všechno paralelně, ale stejně to trvá a trvá, jak chuť Orbit bez cukru. Co je tohle za haluz?! Vždyť šifry v tom není ani kousek a zdržuje to strašlivě. No nic, tajenku máme, jen pár písmen je v ní divně. Nechceme ztrácet čas spekulováním nebo scrabblením, voláme ŠnEkovi o pravidla. Tam mě zarazí, že se mě ptá na název hry - a v tu chvíli mi to došlo: celé to mělo být o tom poznat Carcassone? Ale detail z pravidel je vysvětlený bleskově (Díky!), opravujeme tajenku, balíme, zjišťujeme tramvaj, zdrháme - máme 4 minuty! Až za koncem parku slyším Jirku, jak něco volá a na zastávce se dozvídám, že to bylo, že máme 8 minut. Dobře, taky způsob, jak protáhnout týmu ztuhlé svaly :-) A Jirka si stihl alespoň koupit koblížky k snídani, čímž o chvilku později udivoval další týmy na Invalidovně.

Blížíme se ke svému konci. Jen to ještě nevíme. Máme celkem slušný čas, je pár minut po deváté. Schody pod novými tratěmi nás nerozhází, prolezeme je pro jistotu celé, šifru nalezneme poměrně rychle, odesíláme SMS: 9:15. Fůra času. Ale my nic. Co k tomu říct? Snad ve zkratce: čas na této šifře se dá rozdělit do těchto částí: v prvé si myslíme, že to dáme hned, záludně to nevypadá. Ve druhé věříme, že to popisuje koulení (později i jiné operace) s desetistěnnou kostkou, popisovanou v Bednářských listech. V této fázi strávíme až příliš času a kolem půl jedenácté začne pozornost uvadat. Sice ještě zkoušíme chrlit nápady, co všechno by to mohlo znamenat, včetně grafické šifry, ale nepodaří se nám opustit myšlenku, že šipky jsou operace, nenapadne nás, že by taky generovaly přímo část čáry. A navíc spíše věříme, že v tom bude schovaná nějaká desková hra, když o nich je tolik v Bednářských listech. Mate nás, že z každého pravidla jsou tam výjimky. Nedokážeme si vzpomenout na nic takto skoropravidelného. V poledne je konec. Jdeme do cíle a já usínám za pochodu, probouzím se (nevím jakou magií) jen na vysvětlení těch šifer, které nás zajímaly. U třináctky se mísí hodně emocí: že to bylo nápad nebo smrt, že verze s psacími číslicemi by alespoň naznačovala, že si ale za to můžeme sami tím, kolik času jsme strávili na desetistěnné kostce... Prostě klasický emoční mišmaš, který znamená, že člověk si má odpustit soudy o šifře či ješté hůř o jejím autorovi, a jít se nejdřív alespoň dvakrát vyspat. Vysvětlení osmičky jsem v cíli nepochopil, a tak budu mít osmičku i třináctku až z webu. Ještě si krátce popovídám s pár lidmi a odjíždím. Endorfiny došly a já vím, že prázdný byt na dospání mám s rodinou domluvený jen do sedmi večer, takže každé zdržení mi bere spánek. To jsem ještě netušil, že děti dorazí už v šest...

Epilog? Nadšený! Jsem moc rád, že jsem na poslední chvíli změnil svoje rozhodnutí a šel letošní Bednu. Byla to skvělá zkušenost být s Pomocnou školou, šlapalo to výtečně. Samozřejmě - pohled ostatních, zvyklých na "bednu na Bedně" mohl být jiný, ale já jsem jiného názoru. Pro mě byl důležitý ten způsob práce, ten smysl každého pro kolektivní úspěch, nadřazený o několik pater výš než jakýkoliv pocit individuální (únava, hlad, zklamání...), ta míra a úspěšnost spolupráce, co z toho plynula. Vůbec to, že jsem ani nevěděl, že jdu Bednu, a připadal jsem si jak na orgovských schůzkách - viz nadpis reportáže. Paráda. Samotný výsledek pro mě není až tak důležitý. Alespoň mám nějakou ještě nezdolanou metu.

Tolik k týmu. A hra? Veliké díky, Svobodní Bednáři! Připravili jste nám krásné zážitky. Mně osobně jste ukázali místa poměrně nedaleko od mého domova, o jejichž přístupnosti (Havránka), zajímavosti (kostelík u Okrouhlíku) a kráse (všechny vyhlídky) jsem vůbec nevěděl. K tomu spousta opravdu pěkných nápadů v šifrách, nezávisle na tom, jestli jsme je vyluštili (semafory na šestce, slovní fotbal na kótě...) nebo ne (osmička, ale i třináctka). A ta mapa! Úplně jste mě dostali. S mapou může soupeřit jen Bednička. Krásná, vychytaná, s potenciálem přesahujícím hru. Prostě dobrý nápad podpořený u Bednářů tradičně kvalitním zpracováním. Takže ještě jednou: Veliké díky všem orgům za krásnou noc, co má zvláštní moc. Teď mě jen přepadá smutek, jak ten čas utek'...

Nevím, kdy půjdu další šifrovačku, ale vím, že překonat tuhle Bednu bude velmi těžké. Minimálně jeden rok :-)

(tentokrát) za Pomocnou školu sepsal MilanV.