Kronika Labáků s Qačkou

Motto: Máme na bednu?

Každý kronikář by se měl snažit o co nejobjektivnější popis událostí a já tuto zásadu samozřejmě znám. Ale jsou chvíle, kdy to zcela možné prostě není, a toto je jedna z nich. Po přibližně třinácti letech od mé poslední šifrovačky typu den-noc-den (kdo ze čtenářů ještě pamatuje Kňavologický kongres a doby před masovým rozšířením šifrovaček po republice?) jsem se opět postavil na pomyslnou startovní čáru. A to ne šifrovačky ledajaké, čekala nás:

Bedna 2009

Měl jsem trochu smíšené pocity. Samozřejmě jsem se těšil, že si to zase zkusím. Navíc jako člen týmu s poměrně zajímavou historií, ale bez pomoci jeho "stálic": Vojta s Jirkou Bencem se jednoho dne nad sebou zamysleli, a od té doby pokračují v Pomocné škole. Tím se stalo, že jsme nejen bez Qačky, ale i bez Labáků. Vídím se akorát párkrát s Lubošem. Pavel je teď svobodný jako pták, s Milanem Boháčkem a Martinou se zatím znám jenom přes e-maily. O Milanovi vím akorát jednu oblíbenou Aniččinu historku. Abych nezapomněl, Anička mě uvrtala do letošní Bedny. Lépe řečeno mi dodala sebevědomí to po letech zase zkusit. Na konci reportáže ji buď poděkuji nebo zatratím. Takže se těšte na pointu!

Vyzvídám na Lubošovi nutné předstartovní přípravy a jak probíhají dnešní hry. Zjišťuji, že morseovka a pořadí písmen v abecedě jsou základní kameny i po třinácti letech. Také jsem se dozvěděl, že startovné je nezvykle vysoké. Sám jsem nevěděl, jaké by mělo být, a stovka na člověka mi nepřišla v dnešní době za víkendovou zábavu jako nic zvláštního (porovnejte s kinem, divadlem, návštěvou pouti se třemi dětmi apod.). Takhle jsem byl tedy napnutý ještě víc: chystají Bednáři něco speciálního? Účastníme se velké sleziny na počest Bednářských listů a chechtáme se nad nůžkami objevujícími se z Chochohihihi. Měřím vzdálenost evropských států od CZ pomocí firemní vizitky a posílám to všem mailem, který si následně zapomínám vytisknout pro potřeby vlastního týmu. Už jen chvíle do startu!

Tak jsme se potkali. Nevidíme se ještě ani čtvrt hodiny a už nás čeká Bingo. Nějak to bereme pořád lehkovážně jako bychom nečekali, že v této hře se musí nad úkoly přemýšlet. Slova naskládáme zcela náhodně, Pavel navíc prosadí do výběru varana. Je nám hned po odevzdání tiketu jasné, že jsme trošku přestřelili a následně si z toho nebereme ponaučení. Test inteligence vyplňujeme tak inteligentně, že se ocitáme na Strahovském klášteře se spoustou dalších týmů. Až tam nás napadne se zamyslet. Jsme to ale BEDNY! Tak šup do příkopu.

Osudové setkání

Ano, řeč je o té divné bílé věci - Bedničce. Dokonale kostkatá, bez jediného nápisu či tlačítka. Nebo dokonce návodu. Bednářské listy máme přečtené, takže víme, co s tím: zatřást! Pípá to jak ZX Spectrum. Máme podezření, že to má být stupnice, ale MilanB nás vyvádí z "omylu": pomocí ladičky na svém PDA zjišťuje, že je to všechno možné jiné, jen stupnice ne. Zbytek týmu má hudební sluch vyvinutý tak, že Milanově ladičce všichni aspoň částečně uvěříme. A tím je vlastně tady hotovo. V kombinaci s naší fyzickou neschopností jemných pohybů Bed-Fu nemáme šanci na cokoliv přijít a vysvobozuje nás až SMS s Lopuchem. Tam jsme dostali kýžený návod, ale byl nám nějakou dobu platný jak návod na housle - kdo očekával, že podle toho zahrajeme Čtvrtý koncert A-moll, ten musel být naším výkonem těžce zklamán. Ale to neznamená, že jsme v depresi. Vůbec ne. Pravidelně nepravidelně se o tu bílou kostku handrkujeme: "Pujč mi ji na chvíli, já už vím, co s ní. To je úplně jasné!" - "Jo, jasně. Tak tohle jsem zkoušel před deseti minutama.". Bavíme se výborně.

Hlavní šifry tím samozřejmě trpí. Morseovku z fraktálů nám Pavel pro jistotu ani nepůjčil a rovnou nám řekl řešení. Ještě že tak, jinak bychom byli ještě dnes v příkopu a poslouchali pípání... Zato na Petříně už byl vliv Bedničky na rozklad týmu jasně patrný. Těkali jsme všichni (snad až na Martinu) myšlenkami od zrcadlových dvojic k Bedničce a zpátky a výsledek nikde. Tak jsem se rozhodl tým od Bedničky oddělit. V té době jsem měl k té věci ještě dost rozporuplný vztah, takže jsem ani nebral jako nějakou výhru, že jí odvážím směrem k orgům, aby mě konečně naučili Velký reset. Teprve po cestě, když jsem nejdřív dal úvodní úlohu a později za pomoci tramvajového okýnka i onen vytoužený Velký reset, "chytla" mě. Jako každá hra(čka), kde člověk objeví první možnosti, jak si s ní hrát dál, výše a lépe.

Mnohem větší radost jsem měl z SMS, že zbytek týmu dal tu papírovou šifru. A když za chvíli přišla další SMS se změnou srazu, protože se přesouvají zase o šifru dál, bylo to parádní. Já jsem zatím kalibroval Bedničku písmenky. Poctivě jedno po druhém místo abych se podíval, že jdou podle abecedy, jak jsem zjistil až tři dny po hře. No nic. Do konce hry to od nás nikdo neprokoukl nebo to alespoň nahlas neřekl, takže místo na Osla - což bych si zasloužil - jsem byl pasován na Velkokněze Bedničky. Celkově atmosféra v týmu byla dobrá: sešli jsme se se zásobou šifer z celého kolečka, luštili jsme jednu bedničkovou hru za druhou až k zelené budce na náměstí před Bateriemi. MilanB se vytasil s překrásným programem na luštění substitučních šifer, a tak zase máme rádi jeho PDA. Až na to, že už byla tma. To jsme fakt nečekali, že po setmění budeme tvrdnout ještě tady. Nějak se spíš nad šiframi zdržujeme od nápadů, místo abychom se podporovali. Třeba Pavel byl už hodně blízko těch římských čísel téměř od začátku. A mělo být hůř.

Pátá šifra nás zastihla v nočním útlumu a hlavně se naplno projevila přeci jenom určitá nesehranost týmu. Koukali jsme na ty trojúhelníky v Penrosově pokrytí, ale každý nápad jsme zkusili jen chvilku a v jednom člověku, komunikace vázla a nervozita rostla. Nakonec jsme se vydali k náhradní šifře. Ta nás měla vyléčit z trudnomyslnosti a ze začátku jsem tomu skálopevně věřil. Logicky poskládat graf ze závislostí z textu je sice pomalu manuální práce, ale zase by to mělo dát jistý výsledek a to je přesně to, co potřebujeme. Zvolal jsem: Tak to toho! a pustil se do kreslení. V zápalu nadšení jsem si ani z počátku nevšiml, že jsem k závodu vyrazil sám. Nejdřív mi pomáhala Martina a chvílemi, myslím, Luboš, ale postupně všichni odpadli a mně luštění samotnému kolem druhé hodiny ranní nejde tak rychle. A navíc komunikace je v takovém případě krajně obtížná. Nejdřive mi nechtěl nikdo věřit, že jsem dokázal chybu v zadání. Naštěstí jsem na ní přišel pár minut před oficiální SMS od orgů, takže se žádná hádka nestihla rozpoutat. Ale práce zbývalo ještě dost a mně to evidentně pálilo správným směrem, ale zoufale pppoooommmmalllluuu. Nakonec bylo půl páté ráno, když mi Martina s Lubošem pomáhali číst hotový strom, ve kterém jsme věděli, že mám i jednu malou chybku. A byli svědky mého závěrečného polo-scrabblení řešení, protože žádným rozumným způsobem se celý naráz číst nedal. A došlo ke druhé krizi. Prohlásili moje řešení za nedůvěryhodné a já je nedokázal přesvědčit, abychom se podívali do mapy. Takže jsme si brali nápovědu.

Jestli předchozí věta zněla jakkoliv ublíženě, musím ten pocit hned vyvrátit. Nastal totiž naopak zásadní obrat k lepšímu. Jako by z nás všechno spadlo. V tramvaji jsme potkali další tým a hodili chvilku pokec. Tak jsme se mohli chytnout za hlavu za ta římská čísla, ale hlavně na vlastní oči vidět tým, který se tak nenerví: byli se i u kamaráda na chvíli vyspat, chodili si v pohodě s chodeckou hůlkou, že vypadali jak turisti na výletě. Prostě pohoda. Že by tohle bylo, co nás tak povzbudilo? Nebo fakt, že teď už nemáme co ztratit? Přeci jenom, Labáci s Qačkou nebyli zvyklí hrát o 115. místo. Tak či tak, nálada v týmu se zbavila takové té nevyřčené nervozity na pozadí (aspoň co můžu soudit) a bylo to jedině dobře. Na šesté šifře jsem málem usnul, ale ničemu to nevadilo, protože Martina si sedla na lavičku o kus dál a přišla rovnou s hotovým řešením.

Pak přišly puntíky. Tam jsme se zasekli stejným způsobem jako dřív: totiž, že jsme řekli správnou hypotézu a v zápětí se jí vytrvale nedrželi až do nápovědy. Ale slunícko svítilo, začali jsme osychat i se zahřívat a hlavně - měli jsme ještě úkol pro Bedničku. MilanB si ji půjčil a za chvíli mi ji zase podával se slovy: "Na, zkus to ty, já s ní hýbat fakt neumím. Ale je to Logik.". Musel jsem vypadat asi hodně ynteligentně, když jsem se ho ptal, jak k tomu závěru přišel. A z odpovědi jsem byl moudrý ještě víc: "No bludiště to nebylo, tak mi přišlo přirozené, že je to Logik.". V každém případě byla zábava to hrát a měli jsme pocit, že nám aspoň něco jde. Pak jsme zase hloubali nad puntíky, když se otevřela branka domu, před kterým jsme měli ležení. Z branky vycházela pohledná slečna a se slovy "Jéé, vy jste asi matfyzáci a něco tu luštíte, že jo? To je dobré, já taky nejsem normální." zmizela ve víru velkoměsta.

Zaběhl jsem pro náhradní šifru. Byla tam už v jediném exempláři a několik týmů tam na ní čekalo frontu a postupně si ji opisovali. Tomu jsem nerozuměl. Vyfotil jsem to mobilem, poslal MMS zbytku týmu a makal jsem zpět. Konečně užijeme domácí přípravu! No, nešlo to tak rychle - můj telefon nezvládl poslat MMS a e-mail s domácí přípravou jsem nevytiskl, ale po pár minutkách jsme se připojili na Internet (Pavel měl s sebou svého Androida) a Luboš to pak víceméně přepsal jedním vrzem. Napili jsme se a vyrazili jsme. Jaká to změna, najednou řešíme problém, co s horkem.

Osmička zůstane nejhezčí šifrou Bedny a některá moudra si budu pamatovat asi až do konce života: "Po tmě je chytrá kočka černá.", "Kde nic není, ani soused nebere." nebo "Všude zadek o dvou půlkách.". Navíc nás samozřejmě povzbudilo, že jsme nemuseli přemýšlet nad principem a rovnou jsme luštili řešení. Pavel s Lubošem a Martinou se do toho pustili a já s MilanemB jsme si hráli s Bedničkou. 3D bludiště jsme ani nestihli dojít, jak nás ostatní vyháněli, že už musíme jít.


Týmová práce, Bed-Fu úrovně černý pásek s modrou ledvinkou

Přesun byl (časově) trošku delší, i když jsme nikde nebloudili. Našli jsme poctivě nejdříve první hřiště s namalovaným vlakem na tabuli a já si všiml, že Pavel s Lubošem míří dál. Tak jsem to jenom nenápadně sdělil Milanovi, chvíli jsme se tam ještě procházeli až ostatní týmy dostaly depku, že to nemohou najít, a po anglicku jsme zmizeli (spolu s nenápadně ve stínu skrytou Martinou) na druhé hřiště, kde už Pavel s Lubošem měli připravenou další šifru. Tam už se ale projevil náš spěch - však nám chybělo pár minut o konce hry. Všechny ulice jsme našli, ale jak jsme si je zakreslili v lícové části mapy, tak nás vůbec nenapadlo pohlížet na ty značky jako na vzor ve čtvercové síti a navíc už jsme věděli, že tuhle šifru nestíháme "pojistit" nalezením té další, takže se nám nezapočítá ani kdybychom ji vyřešili. A tím už naše nasazení nebylo takové.

Konec. Zavolali jsme si do cíle a prošli se přes kopeček. V cílové tělocvičně byla skvělá atmosféra. Od dalších týmů jsme se dozvěděli o šíleném posledním úkolu Nu pogodi a orgové dali k lepšímu historky o letošní Bedně i Bedničce. Byli odměněni zaslouženým potleskem. Aby ne! Letošní Bedna se opravdu povedla, shodli se na tom všechny týmy. Bednička byla také krásná, ale tady bych víc než Bedničku jako takovou ocenil "dramaturgii" - postupně odkrývala své schopnosti a přitom zůstala stále tajemná. Rozhodně je rodu ženského.

A co my? Pocity byly takové všelijaké. Ne úplně špatné, ale všichni jsme cítili, že máme na mnohem víc. Jde jen o to se lépe sehrát. Což vlastně je ten nejlepší výsledek: znamená to, že už teď plánujeme další společnou šifrovačku!

Posmrtné křeče aneb co bylo po hře

Na internetu se objevily šifry i řešení, a tak jsem si zkusil, s čím bych asi tak hnul. Nezkoušel jsem to nijak dlouho, ale přesto možná stojí za zmínku, že jsem z těch, které jsme nestihli, neudělal žádnou kromě té "neprůchodné" jedenáctky, kterou jsem naopak rozlouskl asi za čtvrt hodiny. Prostě cesty Velké Bedny jsou nevyzpytatelné. Malou Bedničku jsem dostal od týmu domů, a tak jsem si s ní po několik večerů snažil hrát Nu pogodi. S mizernými výsledky. Po chvíli už nejsem schopen rozeznat tóny od sebe. Asi je to s tou mou hluchotou vážnějši, než jsem myslel. Za to ale nemůže Bedna. Ta byla skvělá. Teď jenom najít šifrovačku, kde bychom si užili také tolik zábavy a pěkných šifer!

Za Labáky s Qačkou sepsal Milan

P.S.: Takže Aničko dík!