Vyberte si:

Marble <marble@matfyz.cz>

[Zpět]

Jarní ŠMF spojená s cyklovýpravou na Slovensko

V hlavních rolích: Danka, Zuzi a Marble.
Dále hrají: organizátoři a ostatní účastníci JŠMF.

Čtvrtek 8. 4. 2004

Začátek celé akce. Skupinka číslo jedna (tj. Danka) vyráží z Prahy Excelsiorem. Skupinka číslo dva (Marble a Zuzi) ještě těsně před půlnocí provádí finální úpravy na Zuzi kole a vyráží Z Hradce směrem na Pardubice. Kupodivu téměř bez bloudění dorážíme včas na nádraží, kupujeme lístky a nakládáme kola. Danku najdeme v polozaplněném kupátku, které se postupně vyprazdňuje, takže ke konci cesty jsme tam jen tři a dokonce si i můžeme lehnout. Holky na sedadla, já si roztahuji alumatku na zemi. Asi vypadáme dostatečně pochybně, protože až do Jablunkova k nám nikdo nevleze. :-)

S mírným zpožděním dorážíme chvíli před osmou do Jablunkova a chystáme se na cestu. Zuzka má prázdné přední kolo. Napumpujeme jej a vypadá, že drží, takže to zatím dál neřešíme. Postupně u něj určujeme poločas rozpadu asi na dvě hodiny, což je relativně použitelné a výměnou duše se zatím nezabýváme. Ihned za Jablunkovem začíná kopec nahoru k hranicím. Vláček nás podstatný kus vyvezl, ale stejně ještě něco zbývá a hned se ukazuje, co to znamená první jarní výprava.

Nakonec ale dorazíme k celnici, a protože si nikdo z nás nezapomněl vzít pas, tak pokračujeme bez problému dál. Tentokrát dolů z kopce, takže se jede pohodově. V Čadce je poněkud moc aut, takže odtamtud co nejrychleji mizíme a s úlevou zatáčíme na menší silnici na Starou Bystrici. Začíná mírně poprchávat, což nás moc netěší, ale ještě to není kritické. Ve Staré Bystrici zabočujeme na jih přes Kysuckou Vrchovinu. Silnice je téměř bez aut, tak se pohodovým tempem suneme vzhůru. Je to kopeček nahoru, ale zatím docela mírný. Je chvíli před polednem, tak se rozhodneme zastavit a dát si něco k obědu. K tomu účelu si vybereme lavičky před místním obchůdkem. Během té půlhodinky, co tam sedíme se u krámku vystřídají asi čtyři zásobovací auta. My mezitím sníme podstatnou část ze zásob, aby se nám lépe jelo do kopce.

Vyrážíme tedy dál, ale asi po deseti minutách začíná celkem silně pršet. Zastavíme tedy v autobusové zastávce a čekáme co bude. Mraky se po obloze honí podivnými směry, ale nakonec pršet přestane. Ještě chvíli čekáme co bude a jestli třeba nevysvitne sluníčko. To se k tomu moc nemá, takže nezbývá než vyrazit. Silnice je naštěstí dost hrubá, takže ani nemáme moc nacákáno v botech. Pokračujeme nahoru do sedla a stoupání začíná nabírat na strmosti. Nakonec jsme ale nahoře a čeká nás sjezd do údolí na Terchovou. Holky vyráží, já ještě chvíli fotím, ale když na mě začnou padat sněhové vločky, tak se je rozhodnu urychleně následovat do nižších poloh. Sjezd je poměrně prudký a dlouhý, takže se krásně projedem. Dole na křižovatce hledáme v mapě správný směr. A kupodivu ne sami. Snad každý řidič, který tu projíždí zastaví a kouká do mapy. :-)

Nahoře nad námi je polojasno, po levé straně krásné výhledy na Malou Fatru a všude kolem nabídky ubytování v penzionech. Projíždíme Terchovou až k finálnímu 14% stoupání do sedla pod Veľký Rozsutec. Já si stoupání vydupu až na vršek, holky volí rozumnější přístup :-), a než aby si ničily kolena, tak si radši dají chvilku turistiky. Pohledem na tachometry zjišťujeme, že přestože máme průměrnou rychlost jízdy asi 20 km/h, tak skutečná rychlost přesunu je asi poloviční. Prostě jedeme rychle ale máme moc dlouhé zastávky. Aby jsme to trochu napravili, vydáme se rychle dolů na druhou stranu Fatry. Sjezd je ze začátku prudký a číslíčka na tachometru se pohybují kolem šedesátky. Cestou poněkud vylekám jednu paní, co se procházela prostředkem silnice. Ještě na ní zakřičím, že se blíží další šílenci, ale nevím, jestli mě slyšela. Po prudkém sjezdu následuje ještě relativně dlouhý pozvolný až do Párnice. Já zkouším, jak se jezdí s rukama na odpočívadlovém představci a výsledek je celkem pozitivní. Když už takhle holkám ujíždím, tak se alespoň zastavím a vyfotím je. (Předtím jsme dostal vynadáno, že je fotím, když jdou pěšky do kopce a ne když jedou.)

V Párnici se Zuzka rozhodne, že cestovat vláčkem se jí už nechce a že tedy nakonec pojede s námi až do Podzámku vlastní silou. Míříme tedy na Kubín po poněkud větší silnici s větším provozem. Naštěstí to není moc daleko. V Kubíně zabočíme na silnici E77, která mě označením celkem děsila, ale provoz je použitelný a navíc tam jsou široké krajnice. Zbývá pár kopečků a posledních několik kilometrů. Cestou potkáváme nějakou elektrárnu a přemýšlíme, jestli Jeffer třeba neplánuje noční hru s teroristickou zápletkou. :-))

Kousek před Podzámkem potkáváme Ľuboše a Lendli, kteří se vracejí od nádraží, kde čekali na příjezd účastníků. Tak potkali alespoň nás. Spolu s nimi se vydáváme k chatě. Je to po nějaké poloasfaltce silně ovlivněné dřevařskou činností. Nějak se mi nechce jít pěšky, tak svoji silničku seznamuji s drsnějším terénem. Docela to jde, jen to bahno mezi brzdami trochu vadí otáčení kol. Nakonec vyhrabu i poslední bahnitý kopeček (jo, tašky na zadním nosiči celkem pozitivně ovlivňují adhezi v takovýchto podmínkách) a oklepávám kolo před chatou.

Na tachometru máme asi 100 kilometrů, já se Zuzkou ještě dalších 25 za cestu z Hradce do Pardubek.

Následují večerní seznamovačky a další program JŠMF.

Pátek 9. 4. 2004

Dopoledne se koná Ľubošova přednáška o medvídcích a pak není moc organizovaného programu, takže si užíváme slunečného dne (konečně :-).

Odpoledne je připravená hra charakterizovaná hlavně tím, že při ní má většina (občas i všichni) účastníků zavázané oči. Docela dobré na procvičení toho, kde je pravo a kde levo. :-)

Večer nás ještě čeká Jefferův labyrint. Prý není až tak obyčejný a máme nejen chodit po správných odpovědích, ale i najít tři artefakty. Postupně zjišťujeme, že hlavní problém tohoto labyrintu je v nenalezitelnosti jednotlivých písmenek. Na druhou stranu, alespoň jsme si prošli krásný kamenný hřebínek a podobná místa.

Jedno písmenko v naší cestě jsme nenalezli a navíc ani pořádně nevíme, jak hledat artefakty. Vracíme se tedy do objektu, kde už většina ostatních skupinek stejně je. Tomáš nám dává pár nápověd a spolu s Dankou ještě vyrážíme na kole do Podzámku najít nějaká písmenka, která jsou tam. Je docela zima, ale jde to. Bohužel mapa labyrintu už Podzámek moc nezahrnuje, takže úspěšnost je docela nízká. Ale dvě písmenka máme.

Sobota 10. 4. 2004

Vracíme se už za světla a jdu na nějakou dobu spát. Chvíli po poledni mě Lendli přesvědčí, abych s ní jel opět do Podzámku zkusit ještě jednou najít některá písmenka (už víme, že je tam jeden artefakt) a spáchat pár fotek hradu. Na zastávce, kde má být artefakt hledáme asi pět minut a už to téměř vzdáme. Nakonec jej ale objevíme. Hurá! :-)

Cestou do Podzámku potkáváme poslední skupinku, která je ještě na cestě labyrintem. To jest Toma, Zuzku a Veverču. Je krásně slunečno, tak zastavíme a chvíli si s nimi povídáme. Pak vyrazíme k hradu, objedeme a nafotíme jej ze všech stran a vracíme se zpět do chaty. Na louce potkáváme dvě mrtvolky, které tam Tomáš nechal.

Plánuje se nějaká pomsta Jefferovy za moc těžký labyrint. Ujme se toho Tomáš a pokouší se jej přesunout do potoka. Sice se mu to úplně nepodaří, a tak Zuzka Jeffera alespoň trochu zalije vodou z potoka.

Nakonec se Jeff jde vykoupat celkem dobrovolně – spolu se Zuzkou.

Neděle 11. 4. 2004

Výlet na Minčol, aneb nahoru nahoru, nahoru a pak zase dolů.

Pondělí 12. 4. 2004

Kolem desáté vyrážíme na cestu zpátky. Opět na kole a tentokrát máme v plánu přejet hranice u Makova a dojet až do Valmezu na vlak. Počasí je krásně slunečné a vypadá to na příjemnou cestu.

Dojedeme do Dolního Kubína a hledáme nějaký otevřený obchod. I když nás pár lidí někam odkáže, tak je všude beznadějně zavřeno. Jídlo tedy musíme doložit až na později. V tuhle chvíli začíná zábava se zalepováním duší. Zuzka má prázdné zadní kolo, takže se jde opravovat. Díra je v takovém místě, že nemohla vzniknout proražením, ale spíš jen protržením pláště. Možná to souvisí s jakousi Tchajvanskou značkou Kenda. Náhradní plášť s galuskovým ventilkem už nemáme, tak zalepujeme. Záplata, zdá se, drží, takže vyrážíme do Párnice a opět přes Fatru. Tentokrát druhým směrem. Stoupání je sice dlouhé, ale mírné, a my jsme navíc odpočatí, takže kilometry rychle ubývají. Ještě poslední prudký úsek a už jsme nahoře v sedle. Dáváme si tu přestávku a dojídáme poslední balíček vloček. Mezitím nahoru dorazí človíček na horském kole s batohem na zádech a chvíli si s námi povídá.

Vyrážíme dolů na Terchovou. To 14% stoupání z předchozí cesty teď jedeme dolů. Kopec je to pořádný a když se kouknu na tachometr, mírně mě překvapí číslo blížící se osmdesátce. Nicméně v tu chvíli už je přede mnou zatáčka, takže musím začít brzdit. I tak má asi kolo nový rychlostní rekord. :-)

Konečně se oddělujeme od předchozí trasy a míříme do Žiliny. Opět zalepujeme Zuzky kolo a situace začíná být kritická. Do Žiliny ale dojedeme a ihned potkáme Tesco. Vydáme se tedy s Dankou na nákup. Jestě okukujeme cyklo vybavení, ale mají jen duše s auto ventilkem. Nicméně jídla mají dost a za slušné ceny, takže si po chvíli všichni tři dáváme pozdní oběd přímo z nákupního vozíku na parkovišti před Tescem.

Po chvíli hraní se Zuzky kolem zjistím, že do ráfku se vejde i auto ventilek, takže ještě koupíme duši a Zuzky kolo už zase vypadá provozuschopně. Máme celkem značné zpoždění a je jasné, že budeme rádi, když stihneme ve Valmezu přípoj do Hranic na Excelsior. Počasí nám ale stále přeje, takže vyrážíme radostně do krásného odpoledne. :-)

Po pár kilometrech odbočujeme do Kolárovic a stoupáme touhle nekonečnou vsí nahoru k Makovu. Jde to pomalu, ale jde to. Vršek, sjezd do Makova, celnice. Na celnici je celkem dost čekajících aut, tak se drze procpeme až dopředu. Danka zřejmě považovala dosavadní průběh cesty za nudný, takže v tuto chvíli prohlásila, že neví, kde má pas. Ještě nás asi pět minut napínala, než jej konečně vylovila. Frontu aut jsme úspěšně předběhli a už jsme za celnicí, ovšem ještě ne v ČR. Celnice je tady totiž asi 10 km před hranicemi. Následuje stoupání, které pořád vypadá, že už, už končí, ale pak se objeví ještě nějaký vršek. Stmívá se, takže na vršku už instalujeme světýlka. Zbývá sjezd do Valmezu. Zatím vše vypadá použitelně.

Zuzka zjistila, že někde ztratila zadní blikačku. Je nás ale dost, takže to řešíme tím, že nepojede poslední. Vyrážíme dolů. Já jedu první, ve slabém světle z mého kola hledám, kde jsou krajnice a kudy vede silnice. To se mi celkem daří, ale zrada je nachystána jinde. Náraz do řídítek a silná rána. Sakra! Díra, a pořádná! Snažím se zařvat varování dozadu, ale už je pozdě. Slyším, že stejnou díru navštívilo i Zuzky a Danky kolo. Moje to kupodivu přežilo (asi díky tomu, že jsem pod předním tenkým pláštěm měl širokou duši), nikoliv však Zuzky. Opět vyfouklé kolo a proražená duše. Ono není divu, ten náraz byl fakt pořádný. Náhradní duši na přední kolo naštěstí máme, tak ji vyměňuji. Po nasazení kola zlobí přední brzda. Nějak nejde seřídit. Po chvíli hraní to vzdávám a nějak ji naaranžuji, aby moc nedrhla.

Pokračujeme dolů do Valmezu. ovšem klidné dojetí nám není přáno. Díry jsou na silnici všude a Zuzky přední kolo to těžce nese. Navíc ji někde cestou opustí světýlko. Nemáme už sílu a ani moc času na zalepování. Zkoušíme stopnout nějaké auto. Bohužel neúspěšně. Ještě tu zastavuje autobus, ale bohužel jede jen do Rožnova. To nám moc nepomůže. Zuzka se rozhodne, že zkusí kus jet s tím vyfouklým kolem. Moc to nejde, ale naštěstí je kousek benzínka. Zastavujeme tam a hledáme koho přesvědčit. Danka zamíří k nějaké skupince lidí s dvěma auty. Ti se tváří moc ochotně, jen neví, jestli se jim Zuzky kolo do auta vejde. Vešlo. Tím se situace podstatně vylepšuje. Je domluveno, že Zuzku vezmou do Valmezu na nádraží a odtamtud stíhá spoje až do Pardubic. (Na cestu do Hradce si už domluvila odvoz od táty.)

Já s Dankou vyrážíme jen co je vše domluveno s tím, že snad stihneme tentýž vlak ve Valmezu. Bohužel kilometry jsou neúprosné a Danky kross nemá moc vhodné převody pro jízdu vysokou rychlostí. Asi pět kilometrů před Valmezem je jasné, že přípoj nestíháme. Tudíž ani Excelsior. Takže zbývá Cassovia z Hranic. Zbývá nám ještě ujet víc než dvacet kilometrů, ale máme na to relativně dost času. Je celkem zima, tak se moc nezastavujeme a jedeme rovnou do Hranic. Tam následuje další zajímavý problém, totiž nalezení nádraží. Po chvíli jízdy po hlavní silnici odbočíme někam do centra. Trefíme zrovna náměstí a ptáme se taxikáře. Ten nám osvětlí, že v Hranicích jsou nádraží dvě a to které chceme je na druhém konci města. Oproti předchozím kilometrům je to ale kousek, takže tam za chvíli jsme. Kupujeme si lístky a na chvíli si sedneme do čekárny. Najednou do mě někdo šťouchá … že prý mám vstávat a jít na vlak. :-) Tak se tedy zvednu, naložení kol zvládneme bez problémů. Vlak je celkem plný, takže se musíme spokojit s dvěma volnými místy v kupátku. Tomu, aby jsme za chvíli usnuli to nijak nepřekáží a brzy ráno vystupujeme v Praze.

Na tachometru máme asi 170 kilometrů. Posílám dotaz Zuzce, jak zvládla zbytek cesty domů. Odpověď zní, že v pohodě a že výlet byl fajn. Nebýt těch problémů s defekty, byl by to úplně super výlet. Ale i takhle byl vyloženě luxusní. :-)

Marble


[Zpět]

Valid HTML 4.01! Poslední modifikace: 31. 8. 2013 Pokud se vám špatně zobrazují háčky a čárky, vyberte si kódování: iso, win, mac, nebo jen ASCII.