Kdo jsem? Chtěl jsem začít tím, že jsem normální kluk, co ... ale pak jsem si uvědomil, že zas tak normální nejsem. Kdo z normálních lidí se zajímá o matematiku a fyziku? Já to studuji. Je zajímavé pozorovat reakce lidí, když tohle zjistí, většinou pak přichází na řadu vzpomínání, jak jim matika a fyzika nikdy nešla. Já na to byl odmalička chytrý. Počítání mi šlo (a možná právě proto mě bavilo) a s fyzikou jsem taky neměl problémy. Navíc jsem dostal na tyhle předměty skvělé učitele, kteří mi dali dobré základy a můj zájem ještě zvýšili. O co víc mi šla škola, o to míň jsem byl oblíbený u žáků. Dobře, nebudu to svádět na tohle, ale asi to taky sehrálo roli. Větší problém ale byla moje uzavřenost, strach z toho projevit se (co by na to řekli ostatní) a absence kamarádů. Do sedmi let jsme totiž bydleli v Makotřasech (vesnice kousek od Buštěhradu), ale pak jsme se odstěhovali do Kladna. Na vesnici byla docela hezká parta lidí, často jsme hráli v ulici pozemní hokej nebo fotbal, případně bojovku, ale na Kladně jsem neznal naprosto nikoho. Od třetí třídy jsem taky přešel z Buštěhradské školy do Kladna a tam jsem si nedokázal najít kamarády. Jak jsem to řešil? Neřešil. Většinu volného času jsem trávil u počítačových her (jako "odškodnění" za stěhování nám rodiče koupili počítač) a hodně jsem také četl, převážně scifi. Tohle se se mnou táhlo poměrně dlouho. Ani na gymplu jsem se z toho nevymanil, většina třídy ze základky přešla se mnou i na gympl a zůstala mi i moje role tichého osamělého génia. Zlom přišel ve druháku. Matikář nám přinesl nějaké zadání korespondenčních seminářů, co přišlo s matfyzí poštou nějakému bývalému žákovi. Já jsem po tom hned chňapnul, pár příkladů jsem vyřešil a na konci roku jsem jel na svoje první soustředko. Bylo to něco naprosto nového. Bylo to akční, organizátoři nás rozdělili do pokojů smíšeně, holky kluci dohromady. Hrály se tam úžasné, ztřeštěné hry. Byl tam super kolektiv, kde moje nadání nebylo na škodu, ale naopak to byla výhoda. Našel jsem si tam vlastně první přátele. Tohle mi pomohlo i ve škole. Dalo mi to psychickou podporu, jakési zázemí a trochu mi to zdvihlo sebevědomí. Bohužel role, ve které je člověk deset let se těžko opouští a za celý gympl se mi to nepovedlo. Moc mi to už ale nevadilo. Jezdil jsem dál na soustředka a srazy, dokonce jsem i pár z nich zorganizoval a když přišel čtvrťák, tak jediná volba na vysokou byl samozřejmě matfyz. Ani jsem si nepřipouštěl, že bych vůbec mohl jít někam jinam. Na matfyzu jsem už dva roky. Hodně jsem od té doby zažil. Nejvíce mi dalo asi učení. V půlce prváku jsem potkal kamarádku, která učila na jedné střední škole, ale na konci roku jela na tři měsíce do zahraničí. Sháněla za sebe záskok a když se zeptala mě, tak jsem to vzal. Onou školou byla střední zdravotnická škola pro sluchově postižené v Radlicích. Lidi se mě často ptají, jak jsem tam mohl učit a jestli umím znakový jazyk. Neumím, resp. zatím ho moc neumím, a rozhodně ne na takové úrovni, abych mohl učit. V hodinách je se mnou vždy tlumočník do znakového jazyka, který mi překládá, co znakují žáci a znakuje žákům to, co říkám. Do hodin tedy nechodím sám, což mi zvlášť na začátku moc pomohlo. Navíc je ve třídě mezi pěti a deseti žáky a ti žáci mají i docela zájem. V červnu jsem tam tedy odučil kamarádčiny hodiny a když se mě na konci roku ptali, jestli bych další rok nechtěl učit informatiku, tak jsem to celkem bez váhání vzal. Poslední (prozatím) etapa mého života začala před půl rokem na jednom z víkendových seminářů, kde jsem se psychicky zhroutil. Když jsem si to později procházel, tak dřív nebo později to přijít muselo. I když jsem už měl kamarády a přátele, pořád jsem v sobě ještě nosil psychické bloky z mládí. Hodně jsem se řídil podle toho, co ode mě očekávali ostatní, moc jsem nedával najevo emoce a problémy jsem moc neřešil a dusil je v sobě. Bylo toho víc a zatím jsem se s tím úplně nevypořádal. Přibližně ve stejné době jsem si uvědomil i další věc - matfyz a fyzika už mě nebaví tak, jako dřív. Cítím, že se v tom nimráme už moc hluboko a že to, co jsem chtěl vědět o světě okolo sebe už vím. Budu si to muset ještě vyřešit, za půl roku bych si měl dávat přihlášku na navazující magisterské studium, ale jestli mě fyzika už nebaví ... To jsem tedy já, rozpolcený, zamindrákovaný, chytrý, ale líný, uzavřený a osamělý matfyzák. Ok, mám i dobré stránky, ale to by měl posoudit asi někdo jiný než já. Možná jste si všimli, že jsem se tu vůbec nezmínil o mých milostných vztazích. O tom se stydím psát, aspoň zatím. Pár lidem bych tím taky mohl ublížit, což bych nerad. Nenapsal jsem tu ani o svých zájmech a o tom, co mám a nemám rád, ale to už jsou podružnosti, které by tenhle článek roztáhly do gigantických rozměrů. A proč jsem vlastně tohle napsal? V pět hodin ráno jsem se vzbudil z ošklivého snu a chtěl jsem si trochu pročistit myšlenky a zabývat se něčím jiným :). Snad se mi teď podaří usnout.