Instalace RedHat 4.0


Článek popisuje postup, jak instalovat Linux z distribuce RedHat 4.0, na příkladu konkrétní instalace na konkrétním stroji.
Jsou zde vypíchnuty partie, při kterých měl autor problémy, a některá místa, kde by potenciálně problémy vzniknout mohly. Tento návod není vyčerpávající a obecný, nabízí však ověřený způsob, jak v daných podmínkách úspěšně RedHat 4.0 nainstalovat a spustit.

Obsah:

  1. Co je RedHat 4.0?
  2. Kde ho získat?
  3. Instalace
  4. Shrnutí na co je třeba při instalaci dát pozor
    Postřehy autora
  5. Postinstalační dodělávky
  6. Přehled skupin packages
  7. Údržba pomocí RPM, glint


1. Co je RedHat 4.0

Linux RedHat 4.0 je momentálně poslední distribuce Linuxu od RedHat Software. Nebude následovat žádné porovnávání se Slackwarem nebo jinými distribucemi, dokonce ani nebudu vychvalovat, jak že je ten RedHat nejlepší.

Co nabízi? (Samozřejmě se bavíme o věcech, které jsou zdarma...)

2. Kde ho získat?

Předpokládám, že čtenář tohoto textu má nejblíže do České Republiky, proto na prvním místě uvádím pražský ftp server, ze kterého jsem sám RedHat 4.0 stahoval.

Ještě zbývá povědět, co všechno je třeba stáhnout. Tedy doporučuji kopírovat adresář /ftp/OS/Linux/Redhat/redhat-4.0/RedHat/ (taková je cesta na SunSite v Praze) i se všemi jeho podadresáři (obvykle ~250 MB). Není to však nezbytné - nutné je vyhledat v tomto podstromu adresář RedHat/base, dále RedHat/RPMS/, images/ (dohromady něco přes 200 MB). Jestli se nepletu, právě tyto adresáře jsou nezbytné.

3. Instalace

Neodpustím si právě na tomto místě doporučit přečtení Official RedHat Installation Guide. Může se zdát, že je to ztráta času, ale věřte, že není. Kdybych to, co doporučuji, udělal před tím, než jsem začal instalovat, nemusel bych pravděpodobně celou instalační procedurou projít třikrát (fér je říci dva-a-půlkrát).

Samozřejmě není nutné číst všechno, nenechte se odradit, že celý dokument má asi 150 stránek, pro většinu z nás je důležitá necelá polovina (nepředpokládám, že ti, kteří instalují RedHat na SPARCa, se dočetli až sem).

Vlastní instalaci je možné provést z CD-ROM, přes NFS dále přes FTP, z PCMCIA karty nebo z HDD. Sám jsem instaloval z harddisku, s ostatními způsoby nemám žádné zkušenosti, snad jen poznámku, že při využití CD-ROM je třeba, aby vaše "cédéčko" bylo podporováno, to samé předpokládám i o PCMCIA. Nadále se však budu věnovat výhradně instalaci z HDD.

Požadavky na HW

Abychom se již dostali k vlastní instalaci. Budu se odkazovat na vlastní zkušenosti, kterých jsem nabyl při instalaci na tomto stroji.

486 DX 4 - 120 MHz AMD,
MB SiS Chipset, EIDE + porty na boardu (víc o něm nevím),
8 MB RAM,
FDD 3,5" TEAC a 5,25" (nevím od koho),
1,2 GB HDD Western Digital Caviar, rozdělený na 2 partitions po 600 MB, jedna pro Win95, druhá pro Linux
ISA VGA ACTIX GraphicsENGINE 32plus s 1 MB, Graphics Accelator S3 86C801, "rozumná S3, řekl bych, že dost kompatibilní s lecčím"
monitor COMPAQ 151 FS, "digitální patnáctka"
třítlačítková myš Genius Mouse One (Mouse Systems)
standardní externí modem 2400

Dále jsem měl pro účely instalace půjčen ještě jeden disk, shodou okolností ten samý WDC 1,2 GB.

Požadavky podle manuálu

Minimální konfigurace

Doporučená konfigurace

386SX
8 MB RAM
40 MB HDD
Hercules, CGA, VGA, SVGA, ... prakticky libovolný grafický adaptér
podpora CD nebo jiného zdroje instalace
486 DX
16 MB RAM
300 MB HDD
SVGA
třítlačítková myš, UPS, dvourychlostní CD
a samozřejmě lepší

Abych se trochu vyjádřil k výše popsaným konfiguracím - minimální konfiguraci nikomu nedoporučuji, doporučená konfigurace je taková, ve které budete schopni Linux běžně používat i s X-Window, i když se pod X-ama trochu zpomalí. Moje konfigurace na první pohled zaostává pamětí RAM, následující investice do počítače bude směřovat právě do RAM. Stručně řečeno s 8 MB RAM iksy nepoužívejte, jsou línější než veš.

Teď, když jste překontrolovali HW, přistupme k vlastní instalaci.

Příprava boot a supp disket

Na začátku je třeba vytvořit diskety, ze kterých později nabootujeme a spustíme instalaci. Popíši způsob, jak tyto diskety vytvořit jednak z linuxu a jednak z DOSu. Předpokládám, že většina uživatelů v současnosti pracuje nad DOSem a nejsnáze tam vytvoří bootovačky.

DOS

Vadresáři images/ je třeba nalézt soubory boot.img a supp.img, v adresáři dosutils/ nalézt program rawrite.exe, který umožní vytvořit linuxové diskety. Pokud tyto tři soubory máte, doporučuji je zkopírovat všechny do jednoho libovolného (např. nově vytvořeného) adresáře, tam napsat

rawrite.exe

Program se zeptá, který soubor má zapsat na disketu, napište boot.img a ujistěte se, že je v disketové mechanice disketa, kterou je možno přepsat. Poté program disketu přepíše, nelekejte se, že bude pro DOS nečitelná. Stejný postup opakujte pro soubor supp.img, tedy vložit prázdnou disketu, zapsat rawrite.exe a na dotaz odpovědět supp.img. Disketa se opět přepíše.

Linux

Z adresáře images/, kde jsou soubory boot.img a supp.img, proveďte

vložte disketu k přepsání do mechaniky 3,5" zapište

poté, co je ukončen zápis, vyměňte disketu v mechanice a zapište

Kopírování nutných adresářů a souborů

Distribuci RedHat, kterou jsme nějakým způsobem získali, je třeba rozmístit do požadovaných adresářů tak, aby instalační program našel všechny komponenty. V kořenovém adresáři zdrojového disku instalace je třeba vytvořit adresář

/RedHat/

v něm ještě podadresáře

/RedHat/base/
/RedHat/RPMS/

Pozor! záleži na velikosti písmen ve jménech adresářů. Do adresáře /RedHat/RPMS/ je třeba zkopírovat všechny ty balíčky s příponou RPM, které chceme instalovat. Do adresáře /RedHat/base/ zkopírujeme (jak by se i dalo očekávat) obsah adresáře base/, který, jak bylo napsáno výše, jsme si dřive stáhli. Měl by obsahovat soubory jako series, fsstnd.cgz, skeleton.cgz, ...

Nyní jsme dokončili všechny přípravné kroky a můžeme rebootovat.

Spuštění instalace a vlastní průběh

Vložte disketu boot do mechaniky a resetujte počitač. Začne se bootovat linux, automaticky se spustí instalační program, který se zeptá na několik málo věcí (mono/color monitor, ..., způsob instalace - odkud budete instalovat). Podle zvoleného způsobu instalace si instalační program vyžádá nebo nevyžádá druhou disketu (supp).

Instalační program umožní vytvořit partitions, které budou využívány pro Linux. Je třeba vytvořit nejméně jednu "hlavní" partition a jednu swapovací. Ta hlavní by měla mít místa tolik, kolik jí dovolíte, čím více, tím lépe. Swap partition by měla být, řekněme, dvakrát tak velká, než kolik máte fyzické paměti RAM. Samozřejmě, že můžete to, o čem jsem mluvil jako o "hlavní" partition, realizovat jako několik částí, např. partition pro adresář /home/, partition pro /usr/bin/ a tak dále.

Po rozpartitionování disku budete mít možnost rozhodnout, kam kterou partition namountovat, pokud máte jen jedinou, bude to adresář /

Jako poslední věc před kopírováním si budete moci zvolit pakages, které chcete nainstalovat. Průběžně jste informováni o momentální velikosti vybraných packages.

Před opuštěním voleb packages se ujistěte, že požadované místo skutečně na disku máte!

Systém toto nijak nekontroluje, mohli byste se dostat do situace, kdy nezbyde nic jiného, než celou instalaci opakovat.

Pokud máte vybráno, opusťte nabídku a spustí se velké kopírování. Na obrazovce jste informováni, které části budoucího systému se momentálně instalují. Jen pro představu uvádím, že na mém počítači trvalo toto kopírování (zvolil jsem prakticky úplnou instalaci - 419 packages - celkem 329 MB) 3 hodiny a 4 minuty.

Po ukončení kopírování budete dotázáni na několik dalších věcí (typ myši, VGA karta, LAN, TimeZone, klávesnice, heslo roota, LILO konfigurace), snažte se odpovědět co nejpravdivěji.

4. Shrnutí na co je třeba při instalaci dát pozor

Moje postřehy

5. Postinstalační dodělávky

V tomto odstavci bych chtěl jen stručně nastínit, co čeká po instalaci uživatele, který si chce systém trochu učesat. To, co Vám po instalaci vznikne (za předpokladu, že byla úspěšná), totiž nemusí být přesně to, co Vám bude navždy vyhovovat. Asi je třeba nastavit různé parametry. Na mysli mám např. jméno počítače, nastavení daemonů, které se při startu automaticky spouští, finální konfigurace X, ...

Samozřejmě, že všechny tyto otázky nebudou probrány nijak detailně, rozsah by vydal přinejmenším na několik dalších článků, spíše však na knihu. Pokusím se podat stručnou informaci, co by si tak uživatel možná přál upravit a nastavit.

První spuštění (aneb moje zkušenosti)

Už při prvním bootování jsem se poděsil, když se při startu sendmail daemona systém zastavil. Naštěstí to trvalo "jen" asi dvě minuty. Bylo to způsobeno špatnou konfigurací HOSTNAME. V souboru /etc/HOSTNAME je třeba uvést nejen jméno počítače (např. MY_MACHINE). Je nutné uvést jméno i s celou doménou, tedy např. MY_MACHINE.ms.mff.cuni.cz. Pokud plánujete připojení na Internet, svojí doménu jistě znáte nebo snadno zjistíte od svého providera, v opačném případě, tedy jestli nebudete propojovat váš počítač s ostatními, je asi rozumné vůbec sendmail daemon nestartovat.

Vůbec doporučuji navštívit adresář /etc/rc.d/ a v jeho podadresářích si důkladně probrat, co skutečně chceme startovat a co nikoliv.

Další věcí, kterou jsem postřehl krátce po startu, bylo to, že přestože jsem při instalaci nastavil, že mojí DOSovskou partition chci namountovat do /dosc/, instalační program zapomněl tento adresář vytvořit. Oprava je tedy nasnadě: mkdir /dosc

Přestože jsem se snažil při instalaci odpovídat na otázky ohledně mé grafické karty, monitoru a vůbec všeho možného co nejpravdivěji, po zapsání startx se mi kýžené iksy neobjevily. Pokud budete mít stejný problém, spusťte program X-configurator, za pomoci kterého si budete moci interaktivně nakonfigurovat vaše X. Kdo je zručnější, sáhne rovnou po /etc/XF86Config, kde může nakonfigurovat X-Server ručně.

Pokud jste byli úspěšní, objeví se Vám po chvíli obrazovka nápadně podobná Win* 95. Nelekejte se, je to věc, která se dodává s RedHat 4.0. Pokud máte k tomuto rozhraní vyložený odpor, spouštějte si místo fvwm95-2 např. olwm nebo twm. Já osobně, ať již mám jakékoliv výhrady proti produktům Micr*soft, si myslím, že rozhraní, které dali "pětadevadesátkám" není ošklivé, když zapomeneme, co je obvykle pod ním. Radujte se ale, že v Linuxu je pod ním realtivně spolehlivý operační systém, který je vskutku operačním systémem.

Kompilace jádra

Možná jste již pár dní konfigurovali a osáhávali si to, co jste nově získali. Zjistili jste například, že vaše zvuková karta se prostě bez překompilování jádra nerozezvučí a vůbec se vám možná zdá, že v jádře lecos přebývá a naopak i něco chybí.

Zkompilovat jádro jsem dlouho považoval za opravdový oříšek a známku zralosti uživatele. Jen ale do té doby, než jsem to zkusil. Kdo se do teď bál tak, jako já kdysi, vězte, že to nic není a je to bezpečné.

Stručně řečeno kompilace vypadá tak, že si nejprve vyberete, co všechno budete chtít do nového jádra zahrnout, potom napíšete několik řádek a jenom se díváte. Podle toho, jak výkonný je váš počítač, se za několik obvykle desítek minut objeví na předem daném místě soubor, který je nové jádro.

Podrobněji řečeno si nejprve rozmyslíte, jestli chcete konfiguraci provádět pod X-ama, v pěkném prostředí menu v textovém režimu nebo pomocí prostého řádkového dotazování. Přejděte do adresáře /usr/src/linux/ a podle vaší volby napíšete jednu z následujících možností.

make xconfig
make menuconfig
make config

Všechny tyto způsoby konfigurace jsou ekvivalentní, liší se pouze komfortem obsluhy. Nebudu podrobně popisovat, co všechno se nastavuje, snad jen zmínku o modulech.

Jádro je něco, co se při startu systému spustí a od té doby trůní v paměti. Do nedávna platilo to, že jednou spuštěné jádro se nedalo modifikovat za běhu. To znamená, že to, co do něj zkompilujeme, se nedá za běhu měnit. Pokud si přejeme změnit jádro, je třeba ho překompilovat a systém znovu spustit.

Nyní (ve verzi 2.0.18 a jistě už o něco dříve, nevím ale přesně kdy) přibyla možnost změn jádra za běhu podle potřeb prostřednictvím modulů. Zjednodušeně řečeno se jedná o kusy kódu, které se do jádra vkládají za běhu v okamžiku, kdy jich je skutečně třeba, a neokupují stále paměť, které není nikdy dost. Pokud nějaký modul není po určitou dobu používán, může být z jádra automaticky odstraněn.

Co jsem ale chtěl říci je, že při konfiguraci jádra si můžete u některých komponent vybrat, jestli je chcete mít v jádře "natvrdo", jako modul nebo vůbec. Rozhodování co mít trvale v jádře a co je lepší mít jako modul nechám na uvážení a potřebách každého roota, pro představu moje jádro má po zkompilování 340 KB.

Pokud jste ukončili konfiguraci, můžete přistoupit ke generování jádra. Následující sekvence povelů obstará vše za vás.

make dep;make clean
make zImage
Nyní můžete čekat i poměrně dlouho, počítejte s tím. Já jsem poprvé čekal přibližně 90 minut.
make modules
make modules_install

Nyní je čas zkopírovat nové jádro, které se objevilo v souboru /usr/src/linux/arch/i386/boot/zImage do např. /boot/vmlinuz. Příslušným způsobem upravte /etc/lilo.conf a zapište

make zlilo

Pokud vše úspěšně skončilo, můžete rebootovat systém. Doporučuji ale, pokud jste tak dříve neučinili, nejdříve vytvořit bootovací disketu, ze které byste mohli obnovit systém, pokud vaše nové jádro nenaběhne požadovaným způsobem.

6. Přehled skupin packages

Na tomto místě uvádím, co všechno (jaké balíčky - packages) obsahuje distribuce RedHat 4.0. Seznam není vyčerpávající.

Daemons (uucp, sendmail, syslogd, ...)
Shells
X11 (Applications, Utilities (X-configurator), Window Managers, Games, XFree86, ...)
Games (Chess, Koules, Tetris, ...)
Documentation (howto, man, faq, ...)
Applications (Ghostview, mailovací programy, komunikační programy, zvuková podpora, dosemu, TEX a spol., editory, browsery (lynx, ...), ...)
Development (gcc, gcc++, python, ...)
Base (jádro, základ)
Libraries
Utilities (pro tisk, konzoli, systém (kernelcfg, usercfg, glint, ...), archivační, file, textové, ...)
Extensions (Japonština, ...)
Networking

7. Údržba pomocí RPM, glint

Distribuci RedHat je rozdělena na celky logicky spolu související - packages (balíčky). Jedná se typicky o program s příslušnými knihovnami, dalšími soubory a dokumentací.

Je tu také nástroj - program rpm - který umožňuje tyto balíčky spravovat. Správou myslím instalaci, deinstalaci, kontrolu integrity, upgrade, a některé další věci. Pomocí rpm například můžeme zjistit, ke kterému SW balíku se vztahuje námi vybraný soubor. Nebo jiná věc - smazali jsme nějaký soubor a potřebujeme zjistit, jestli jsme tím nenarušili nějaký celek. Tyto a mnohé další problémy nám pomůže řešit rpm.

Formát jména balíčku

Uvedeme na příkladu

foo
1.0
1
I386
jméno balíčku
číslo verze
release
verze procesoru

Použití rpm

Glint

Ti, kteří dávají přednost GUI jistě uvítají, že údržbu packages můžeme provádět v prostředí X-windows, kde nám k tomu poslouží nástroj jménem glint. Tento program umožňuje používat všechny funkce nabízené rpm. Rozdíl je ten, že nemusíme zadávat parametry na povelové řádce, výběr je realizován pomocí butónků a vůbec nástrojů obvyklých v GUI. Asi nemá smysl popisovat slovy to, co při prvním spuštění intuice napoví sama.


Poslední změna:

19. prosince 1996

Přivítám jakékoliv připomínky, opravy, komentáře k textu.

Miloš Teodorovič